čtvrtek 18. února 2010

Kubanko ty krasna, kubanko mala

Venku prsi a po okne stekaji praminky vody. Od skla jde chlad, navlekam na sebe svetr a snazim se najit pohodlnou polohu. Citim jako bych se vratila nazpatek, tehda taky prselo, jen autobus mel jinou destinaci : Saarbrucken. Kdo by rekl, ze za 2 roky budu sedet v podobnem autobuse, bude prset a ja se budu vydavat na dalsi cestu do neznama.

“Ahoj, jak se jmenujes” zazni lamanou, ale roztomilou cestinou prede mnou. Obracim pohled od vodou rozmlzeneho okna a otacim se. “Ja jsem Alejandra a jsem kubanka” zazubi se na me mala, sneda pani a usazuje se pres ulicku ode me. “Jedu do Barcelony za praci, tady v Cesku zustat nechceme” rozvypravi se. Prikyvuji, ale nemam naladu na vykladani. Kubanka se snazi dostat svuj batoh do ulozneho prostoru nad sedadlem. Otacim se zpet k oknu a divam se na rozmlzene budovy. Dest ve me vyvolava nostalgii.

“Sakra nemuzu to tam nacpat, muzes me pomoct?” zaklepe me na rameno kubanka. “Samozdrejme” odpovidam, vstavam a snazim se nacpat narvany batoh na sve misto. “No a co ty nemluvis? Co ty jedes do Spanelska? Za laskou?” zamrka na me sibalsky. “Ne taky za praci” odpovidam ji. “Jo jo” pritakava” vsichni jedou za praci” a ukazuje na nekolik chlapu sedicich na zadnich sedadlech. “Muj manzel je vzdelany, moc vzdelany ma 2 university a osobni vyznamenani od Fidela Castra!” zdurazni Fidelovo jmeno a podiva se na me dulezite. “A tady, predstav si tady v Cesku, tak tady u vas dela na statku” podiva se na me pobourene. “Aha” odpovidam ji “a proc jste teda nezustali na Kube, kdyz je tam manzel tak vazeny?” namitam vzdorovite a doufam, ze pochopi, ze nemam naladu na dalsi rozhovor. “Vis” nahne se ke me kubanka “ja ho nemam rada” zasepta me do ucha. “Myslim toho Fidela” ted uz nezduraznuje jeho jmeno, ale mala ocka ji jezdi po autobuse, jestli ji nekdo neslysi. “Nesouhlasim s jeho politikou, nelibi se me jak vladne. A manzel me tak miluje, ze kvuli me opustil Kubu, sve diplomy i vyznamenani a emigrovali jsme do Ceska, i kdyz taky musi delat podradnou praci” odmlci se a jde si koupit k ridicum kafe.

Zachumlam se do bundy a snazim se zaspat. Je chladno. Citim se jako v déjà-vu. Tentokrat vsak Nemecko projedeme a pojedeme dalsich 12 hodin dal. “ Divej uz tam popijeji” klepe me zase na rameno pres ulicku kubanka. “Ozerou se tu a budou delat bordel a pak chrapat ze spani a normalni clovek se tu ani nevyspi.” Ukazuje na par chlapu sedicich vzadu na sedadle. “Ja jsem si chtela sednou dozadu, abych se mohla natahnout a spat pohodlne, ale kdyz jsem je tam videla, tak jsem tam nesla, jacisi delnici to jsou” rika hanlive. “To muj muz je vzdelany, ma 2 university i vyznamenani od Fidela, i kdyz tady dela v kravine. Ale kdyz on me tak miluje, a ja toho chlapka nemam rada, toho vis koho, no toho F.” ztlumi hlas a mrkne na me, ze vime o koho jde. ”No jezisi, ti budou ozrali, divej se co tam piji, snad vodku” nakukuje pres par sedadel dozadu. “Vsak je nechte” navrhuju ji ”oni se napijou a budou spat” dodavam. “Spat? Prd spat! Chrapat budou! A normalni clovek se tu nevyspi!”

“Budi me chrapani pres cely autobus” lidi prede mnou se uchichtavaji. Kubanka mela pravdu, rikam si, ozerou se a budou chrapat. Snazim se zachytit odkud ten zvuk vubec jde, ale nezda se me, ze by sel ze zadu od chlapu, ti se naopak usklibaji a mlaskaji, aby chrapajici prestal. Oci me sjedou na sedadlo pres ulicku. Kubanka spi s hlavou zaklonenou, pusu ma otevrenou dokoran a chrape na cely autobus. Musim se zasmat, jak si stezovala, ze chrapat budou ozrali chlapy a ona se nevyspi. Misto toho ona jedina tu ted chrape a cely autobus ma pozdvizeni. “Buchni do ni” krici na me chlapi zezadu. “Tak chrapat v noci ja, toz sa se mnu moja stara rozvede” chechta se dalsi z nich. Autobus zastavuje. “30 minutova pauza” hlasi ridic. “Jaka pauza? V takove zime? Ani vyspat tu normalniho cloveka nenechaji” stezuje si rozespala kubanka.

Nastupujeme zpet do autobusu, kubanka uz vevodi skupine chlapu ze zadnich sedadel. “Pohlidej me to tu” ukazuje na svoje zavazadla, mrkne na me a jde si sednou dozadu. Upadam do spanku, kdyz me znovu vzbudi zpev. “Ciganko ty krasna, Ciganko mala, srdecko ti laska ma nespoutala.” “Nene tak to neni” rve zensky hlas, tak to neni, budeme to zpivat po mojem “Kubanko ty krasna, Kubanko mala”,otacim se dozadu, kubanka zpiva z plnych plic a v ruce flasku vodky, na kterou me predtim upozornovala. “Budte tam vzadu ticho” ozve se nahnevany hlas zepredu “chceme tu spat”. Hlasy na zadnim sedadle konecne utichaji a do tmy se ozyva dech spacu. Rukou prejedu po orosenem skle. Venku se mihaji poulicni svetla ve tme. Jeste prsi. Tehda taky prselo celou noc. Kapky deste stekaji po skle. Jak zvlastni je krajina v noci za rozmlzenym sklem. Dest ve me vyvolava nostalgii. Kdo by rekl, ze uz je to dva roky.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Jo jo, to jsou zážitky z dálkových autobusů. To pití je zdá se norma, ale jednou v autobusu do Alicante se mi stalo, že jsem našla prázdný obal od kondomu někde v mezírce mezi oknem a sedačkou :) Ještěže tam nebyl použitý kondom :D

Monika

Monika Saadeh řekl(a)...

Moniko to je nahoda, ja zila v Alicante 2 roky ;)))) a haha presne jeste ze tam byl jen ten obal ;))))