pondělí 15. února 2010

Jit za svym snem

Preslapuju u knihovny a snazim se vybrat nejakou knizku, kterou bych si vzala sebou na cestu. Knizky pro me znamenaly hodne uz od malicka. Vzdy jsem rada snila. Prejizdim prsty po hrbete kazde z nich. Honzik a jeho cesta k babicce a dedeckovi na prazdniny. Lisa, Lasse, Bosse, Britta, Anna a Ole, moji kamaradi z Bullerbynu. Krasa nesmirna a jeji chaloupky na kurich nozkach, Baba Jaga, Vasilisa a rusti bahatyri a svarne krasavice. Alibaba, Sheherezada, Aladin, Sindibad a vune orientu v Pohadkach z tisice a jedne noci. Pribehy, ktere me vtahovaly v dobe meho detstvi do sveho sveta fantazie. Pribehy, ktere me ukazovaly, ze existuje i jina skutecnost nez ta, kterou prave zijeme. Prejedu je a usmeju se. Tak tyhle si sebou urcite brat nebudu, z pohadkoveho sveta jsem preci jenom uz vyrostla, i kdyz na lov raku do Bullerbynu si jeste rada zajedu, stejne jako se proletim na koberci s Aladinem. Ale ted ne, az nekdy pozdeji, mozna ze az s mojimi detmi.

Afrika, Australie, Indie, Jizni Amerika, Korea, Tibet stoji na titulech dalsich z nich. A zavzpominam, jak jsem se vydavala se Zikmundem a Hanzelkou Tatrou na jejich cestu Afrikou snu a skutecnosti. Jak jsem s Leosem Simankem projela Ameriku do severu k jihu a s Ivou a Ivanem Brezinovymi putovala Cestou na vychod a spolu s ostatnimi autory prozivala dobrodruzne cesty pralesem, saharou i po rece. Jak jsem se koupala v Ganze, meditovala s indickymi svatymi muzi, tancovala v rytmu samanskych bubinku v Africe, navstevovala hinduisticke chramy, islamske mesity i krestanske kostely. Z tehle knizek si taky nebudu zadnou brat. Mam je preci jen uz vsechny prectene.

Copak asi dela Hanta, zastavim se prstem u Hrabalovy Prilis hlucne samoty. Kolik uz ted asi precetl knizek o ktere jini nestoji a kolik jich musel proti sve vuli slisovat? A co zohaveny Quasimodo porad se houpe na zvonech v Chramu matky bozi v Parizi? A Dostoyevskeho Idiot? Vylecil se z toho blaznovstvi? A jestlipak uz Raskolnikov pochopil, ze nejvetsim Zlocinem je nekoho zabit a Trestem je jeho samotne psychicke utrpeni? A jak se dari v Neronove Rime nehynouci lasce Vinicia a Lydie v romanu Quo vadis? A Don Quichote bojuje jeste s vetrnymi mlyny? A nebo co kdybych nasla konecne svou Cestu ke stesti podle Dalailamy? A tady je moje oblibena knizka, Alchymista od Paula Coelha. Beru ji do ruky a oteviram. Pribeh Santiaga znam uz skoro zpameti, nespocitala bych kolikrat jsem cetla tuhle malou knizku. Nespocitala bych kolikrat jsem zatouzila byt Alchymistou, kolikrat jsem zatouzila putovat a poznavat svet a nasledovat svuj sen. Chci mluvit spanelsky a arabsky, poznat Orient i Afriku a najit svuj poklad, rekla jsem si vzdy po docteni pribehu.”Kdyz neco opravdu chces, cely Vesmir se spoji, abys to mohl uskutecnit” padne me do oci fraze v knize. To je ono! Zaklapnu knihu a vracim ji zpet do knihovny. Zadnou! Nebudu si brat sebou zadnou z nich. Ted neni cas ke cteni a sneni, ted je cas jit sama za svym snem a najit svuj poklad.Ted budu ja tim Alchymistou i kdyz namisto ovecek budu ve Spanelsku hlidat deti. Naucim se spanelsky a nekdy urcite i arabsky, a uvidim Orient i Afriku! Budu nasledovat svuj sen a najdu svuj poklad! A kdyz budu neco chtit, z celeho srdce chtit, cely Vesmir se spoji, abych to mohla uskutecnit!

Žádné komentáře: