sobota 20. února 2010

Jedna nadherna rocni vzpominka

“Tak jsme pred francouzskymi hranicemi” ozve se v mikrofonu ridicuv hlas “pred mestem Saarbrucken si udelame dalsi 30 minutovou prestavku a pote budeme pokracovat na nasi ceste do Barcelony” doplni. Saarbrucken, pojedeme pres Saarbrucken, hrkne ve me.

Posadim se pohodlne na sedadlo a snazim se rozeznat budovy a ulice venku. Mijime autobusove nadrazi. Tak tady to vsechno zacalo. Tady jsem pred 2 roky vystoupila, abych prozila jeden z nejlepsich roku ve svem zivote. Tady uz na me cekala francouzka Betty, aby me odvezla do asi 30 km vzdaleneho Homburgu, ktery se stal na dobu prechodnou mym domovem. A tady jsem pred 9 mesici zase nastoupila do stejneho autobusu, aby me odvezl zpet do Brna. Totalne zmenenou.

Saarbrucken bylo nase svatecni mesto, nabizelo o hodne vice kultury a zabavy nez Homburg, kde jsme zili a proto jsme s myma kamaradkama, gruzinkou Irmou a slovenkou Jitkou vyuzivaly kazde prilezitosti zajet do Saarbruckenu a prespat tam u znamych. Tady jsme s kamarady chodili do kina, ucili se v parku na zaverecne zkousky z nemciny, navstevovali zamek, ze ktereho jsme sledovali nocni zivot mesta, sedali na brehu reky Saar a pozorovali ostatni studenty a tipovali odkud asi jsou. Saarbrucken byl pro nas odreagovanim od pracovnich povinnosti, mistem kam jsme jezdili na vypujcene a pote uz i propadle prukazky nasich kamaradek a doufali, ze nas nikdy pruvodci nechytne. A diky bohu nechytl.

Nase kazdodenni povinosti, radosti i smutky se ale odehravali v nedalekem Homburgu. Nikdy nezapomenu na svoji hostitelskou rodinu a jejich 5 deti a psa. Na nase vecerni kurzy nemciny plne cizincu, diskutovani o tom jake je to v nasi zemi, jak se slavi vanoce, velikonoce, Ramadan. Nikdy nezapomenu jak jsme s Jitkou chodily behat do luk a haju za nasim domem, jezdily se navstevovat na roztrepanych kolech, jak jsme s Irmou v noci ztratily cestu na hrad Homburg a musely lezt do kopce po ctyrech a jak jsme domu jely ve spinavych riflich a cely autobus se na nas divne dival. Jak jsme po kurzu nemciny v zime cekavaly na autobus v obchodnaku na studene lavicce a probiraly zivot, lasky, Sumery, Egyptany, Arethu Franklin, Bjork, Cesko, Gruzii, Boha a Dostojevskeho, az nas hlidac musel vyhodit, ze se obchodnak zavira. Nezapomenu ani na to, jak Irma na party porad pronasela gruzinsky prost, az se tak opila ze nemohla najit svoje rukavice, ktere ji vsak visely z rukavu kabatu, lec byly k sobe vnitrkem spojeny dlouhou gumou, jak to nosi male deti, a jak bylo roztomile, kdyz iranka Jamileh, ktera jako spravna muslimka nepije alkohol, prinesla na rozlouckovou party vanilkove a cokoladove mlicka v krabickach s brckem. A jak bych mohla zapomenout na jednu z nejvetsich vystav Da Vinciho, na kterou jsme jely v den Irminych narozenin, nebo na nasi cestu s Irmou a Jitkou do Parize, kde ridic nemeckeho autobusu polibil Irmu na tvar s tim, ze jeste nelibal ruskou zenu(jak se Irma certila za tu ruskou ;) a na ceste zpatky Irma polibila ridice s tim, ze jeste nelibala nemeckeho muze. Jak bych mohla zapomenout na vsechny tyhle zazitky? Na takove veci se preci nezapomina!

Cely muj rok straveny v Nemecku je jedna nadherna vzpominka, jeste ziva a barevna. Jak placha a nesmela byla ta Monika, co pred 2 lety vystoupila na tomhle autobusovem nadrazi a jak silna a plna zivota se vracela domu. Jak jeden jediny rok nam dokaze ukazat kdo jsme, co chceme a kam kracime. Jak jeden jedinny rok dokaze zmenit nas zivot naporad. Uz nikdy nebudu jako predtim. Nemecko byl start. Zvykla jsem si jinakost kultur, nazoru a nabozenstvi a to me potom v Cesku chybelo. A to bylo to, co me lakalo znovu vyjet a zazit to vsechno jeste aspon jednou. A tady jsem. V jinem autobuse jedoucim o kus dal, jedoucim na druhy konec Evropy, jedoucim k mori.

Svetla Saarbruckenu se ztraci v dalce, tak jako jsme se rozprchli do dalek my vsichni, co jsme tam prozili svuj pribeh. Kazdy zpet na svem miste. Irma v Gruzii, Jitka na Slovensku, Julia v Rusku, Nining v Indonesii, Candice ve Francii a Thomas v Polsku. A ja? Kde je me misto? To je to co jedu zjistit.

“Prave jsme prejeli nemecko-francouzske hranice” ozve se opet ridic v mikrofonu”prejeme vam krasnou noc a asi za dalsich 14 hodin budeme v Barcelone.”

“Tak Gute Nacht Deutschland a Buenos dias Espana!” rikam jsi a jdu spat.

Žádné komentáře: