pátek 12. února 2010

Janohrad

“Tak co jedeme? Mas nachystane kolo?” volam z prace svoji kamaradce Mirce. “No urcite, cekam na tebe.” Dodelavam posledni papiry pro kamiony, predavam je klukum, co je maji nalozit, vyrizuji posledni hovory a loucim se.

Je krasny den, krasne jaro. Nase vylety k Janohradu se pro nas uz staly ritualem. Celou zimu jsme cekaly, az bude hezke pocasi, az budeme moc oprasit nase kola a znovu vyrazit. Cele minule leto jsme tam tak jezdily, braly sebou knizky, sedely na molu a machaly nohy v rece, cetly si a vedly hovory o zivote.

Vjizdime do lesa a moc nemluvime. Vlastne skoro nikdy po ceste tam nemluvime. Vychutnavame si cestu, poslouchame ptaky a kochame se prirodou. Je jeste chladno, ale prvni nesmele slunecni paprsky prosvitaji lesem a dopadaji nam na tvar. Jeste par slapnuti do pedalu a jsme tam. Preneseme kola pres mostek, ktery tu kdysi vybudovali filmari a na ktery je vstup na vlastni nebezpeci, a doufame, ze tuhle sezonu jeste vydrzi.

Sedame si na nase misto na molu a divame se, jak se Janohrad a priroda kolem probouzi ze zimniho spanku do puciciho jara. “Tak co mas teda v planu?” pta se me Mirka, ktere jsem den pred tim rikala, ze zase citim touhu odjet do zahranici. “Nevim” odpovidam” to Svycarsko nevyslo, ale tady se me zase zustavat nechce. Citim se jeste mlada na to, abych zakotvila na jednom miste. Snad se neco najde.” “Vis, ze ti kartarka rekla, ze pojedes k mori” zavzpomina Mirka. “Jo jo k mori a budu mit krasny zivot” smeju se ”vsechny to tak rikaji. Co bych tam delala s nemcinou? A srdcovy kral neexistuje. Takova laska jako z romanu je jen vyplod fantazie spisovatelu, kteri po ni touzili a nikdy ji nedosahli, tak o ni aspon psali. Zivot je daleko slozitejsi, nez aby to tak opravdu fungovalo, vzdy jsou problemy a million kompromisu, ukaz me prosimte kdo ma normalni vztah. A ja uz ani nikoho nechci, jsem z tech vztahu unavena.”

“ A nebude ti chybet Cesko, kdyz zase odjedes?” pta se dal Mirka. “To vis, ze bude, mam to tady hrozne rada” odpovidam a rozhlizim se kolem sebe na Janohrad vykukujici tam ze stinu stromu, reku na jejimz brehu vykvetaji prvni jarni kytky a do ktere jsme tolikrat smacely nase nohy, les ze ktereho se ozyva zpev ptaku. Citim do konecku prstu to jaro, tu prirodu, tu krasu. A snad je to rouhani, ale ja bych presto chtela neco vic. Chtela bych poznat jine lidi, jine kultury, jina nabozenstvi, chtela bych videt jak vypada priroda jinde, jestli tam ptaci cvrlikaji stejne pisnicky, chtela bych videt jak vypada poust, dzungle, chtela bych videt i to more, co me vestila ciganka, chtela bych se naucit jine jazyky nez nemcinu. Chtela bych to do sebe vsechno nasat a pochopit celou podstatu sveta. Ale je to vubec mozne? A nechci toho hodne na jeden zivot?

Dojidame svacinu co pripravila Mirka a rozmlouvame o spouste dalsich veci. Tohle misto u Janohradu, tohle drevene molo je tak zvlastnim mistem. Slova jako by se ani nemusela vyslovovat, a stejne chapeme co chceme rict.

“Pojd radsi uz pojedeme zacina byt zima” navrhuju. “Vsak si sem jeste zajedeme az bude tepleji a omachame i nohy ve vode” rika Mirka. “Urcite” odpovidam a otacim se na mostku, abych se jeste jednou podivala na ten tajemny hrad tam mezi stromy. A pritom nemuzu ani tusit, ze za mesic uz budu machat nohy nekde uplne jinde. U more.

Žádné komentáře: