sobota 27. února 2010

Misa, Martina a Oveja Negra

Od te doby, co Lenka odjela jsem travila veskery cas s rodinou. Zvykala jsem si postupne na novou domacnost a nove povinnosti. I s detmi jsme si uz k sobe nasli cestu. Kazdy den doprovazim Terezu do skoly, chodim s Juanem do parku, pripravuji jidlo a zase ji jdeme vyzvednout ze skoly, doma se spolu vsichni najime a po sieste opet skola a po skole park nebo hudebka. Snazime se, co nejvice chodit do parku, kde si deti muzou vyhrat, co taky delat jineho ve velkem meste. Dolores pracuje na smeny a tak se stridame v hlidani Juana, ktery jeste do skolky nechodi. Ve volnem case chodim do knihovny, kde se snazim naucit spanelstinu. A tak jsem ani nemela poradne cas zavolat tem dvema ceskam, na ktere me dala Lenka kontakt. Az kdyz jednoho dne zazvoni telefon a Dolores me podava sluchatko, ze je to hovor pro me.

“No cau” ozve se zensky hlas v telefonu “ja jsem Misa, jak to, ze jsi se jeste neozvala? Co delas v sobotu vecer? To mas mit volno a celou nedeli taky ne?” pta se Misa. “Mam” prisvedcuju. “No tak v sobotu se sejdeme v 7 vecer na plaza Catalunya ve stredu namesti je takova hvezda, divej se na zem a neprehlidnes to, tak tam uvnitr te hvezdy. Ja tam budu cekat a potom se sejdeme i s Martinou. Jo a nezapomen si veci na spani prespis u nas a v nedeli neco podnikneme.” Zavesuju sluchatko a jdu oznamit Dolores, ze tento vikend s nema nepojedu k jejim rodicum do Sant Esteve nebo k mori do Calafell, kam vzdy jezdi s detmi na vikendy.

S mapou v ruce hledam Plazu Catalunyu. Uz bych tam mela byt. Vzdyt to bylo od Plaza Macia porad rovne a pak zahnout dolu doprava a po Ramble bych tam mela dojit. Tak tohle uz bude asi ono, rikam si, kdyz se prede mnou otevira ulice a mezi stromy zahlednu veliky volny prostor. Prejdu par prechodu pro chodce a uz ji vidim. Jak velka je ta hvezna na zemi. Smeruji jednim jejim paprskem do vnitrku a tam uz vidim postavat mensi kudrnatou holku. “Ahoj ja jsem Misa” predstavuje se. “Martina me volala, ze za nama dojde” dodava. “Aha a kam jdeme?” ptam se.”No prece do Ovecky” rekne Misa a podiva se na me, jako bych mela vedet, co je Ovecka.

Prochazime par ulicek a zastavujeme se pred barem, ktery ma na ceduli namalovanou ovecku a napsan nazev Oveja negra. Aha, tak to je ta Ovecka, rikam si. “Tady maji nejlepsi sangriju z cele Barcelony” mrkne na me Misa. “Pila jsi ji uz nekdy?” pta se. “Ne, nepila” kroutim hlavou.” Tak si ji hned dame, bude ti chutnat.” A za chvili uz sedime nad pullitrem cervene tekutiny, ve ktere plavou kousky ovoce. “Tak co chutna?” pta se Misa. “Chutna, chutna” prisvedcuju. “Ale dej si pozor, leze to do hlavy” smeje se Misa.

“Ahoj, ja jsem Martina” podava me ruku hubena cernovlaska. Seda si vedle me a vyptava se jak jsem se dostala do Barcelony a jestli jsem spokojena. “A co Barcelona, libi se ti?” pta se dal. “Nic moc” opakuji, co jsem rekla asi pred mesicem Lence. “Porad me nejak neuhranula. Treba Praha, Viden nebo Pariz ty maji jine kouzlo.” Martina se zasmeje “Barcelona je uzasna, urcite se ti tu bude libit, az ji vic poznas” rika. Nechapu, co vsichni maji s tou Barcelonou, rikam si, nic specialniho tu nevidim. Same budovy, budovy, zadny vyhled, nebo neco, co by obzvlast upoutalo.“Jeste si date sangriu?” pta se cisnik, kdyz vidi prazdne sklenice.”No jasne” odpovidame jednohlasne a smejeme se.” Jsem ti rikala,ze to leze do hlavy” otaci se na me Misa.

Prichazi Sergi, Martinin spanelsky pritel a Jose, Misin spolubydlici a oba dva se zapovidaji s Misou, ktera okamzite zacina vyuzivat svou praktickou stranku sve povahy a planuje, kam pojedeme zitra na vylet. Martina se otoci ke me. “Mas pritele?” pta se. “Nemam a nechci, chci byt ted delsi dobu sama” odpovidam a pote si povidame o problemech lasky, o zivote, o svete. Probirame knihy, ktere jsme cetli. Pozastavujeme se nad existenci Boha, Jezise, Muhameda a Buddhy. Martina me pripomina Irmu z Nemecka, uz na prvni pohled je bohemem. Je typem lidi, se kterymi si muzete povidat o cemkoliv a kdyz dojdete domu zjistite, ze jste spoustu veci neprobrali.

Cisnik prinasi dalsi sangrie. “A kde je popcorn?” vola na neho Misa. “Vzdycky nam k sangriim donesou popcorn.” “A holky” otaci se na nas “zitrejsi vylet domluven jede se na Montserrat, ja uz jedu zpet do Ceska ani ne za dva mesice, tak si to chci uzit” rekne Misa a napije se sangrie. Kyveme na souhlas a vracime se s Martinou k nasi diskuzi.”Znas knizky Maleho prince a Alchymistu?” zepta se me. “No to vis, ze znam” odpovidam “to jsou moje dve oblibene. “ “Tak ty me pripominas Alchymistu, jdes si za svym snem” doplnuje Martina. “Ja jsem zase Maly princ” usmiva se “miluju zapady slunce.”

“Tak, jde se domu” zaveli Misa. “Musime se poradne vyspat na zitrejsi vylet.” Naposledy se napiju vyborne sangrie a nasadim si na zada batoh a vyrazime do nocnich ulic Barcelony. Mesto je ozarene a vsude plno lidi. Loucime se s ostatnimi a mirime s Misou k ni domu a ta me po ceste vypravi, jak naplanovala zitrejsi vylet na Montserrat. I ta Barcelona se me zda najednou jakasi hezci. Najednou citim, ze se me tu bude libit.

čtvrtek 25. února 2010

More

“Co mas v planu na vikend” pta se me Dolores v sobotu rano. “Ani nic” odpovidam ji. “Tak co bys rekla na to, kdyby jsme jeli na nas letni byt do Calafell a zustali tam do zitrka. Zavolam babicce a dedovi, at tam za nama prijedou a tak aspon muzes poznat moje rodice. A pujdeme se podivat na plaz” navrhuje. “Na plaz?” ptam se. “No ano v Calafell je krasna plaz. Sice jeste neni cas na koupani, ale vylet to bude hezky. A aspon se deti provetraji z mesta” dodava. V rychlosti balime veci a nosime do auta. Dolores mezitim vola rodicum a domlouvaji se, ze se setkame na plazi.

Sedame do auta, objedeme Plazu Francese Macia a po Diagonale vyjizdime z Barcelony. Industrialni zonu nechavame za sebou a pred nama se otevre nadherna spanelska krajina. Dolores zastrkuje do prehravace kazetu a autem se rozezni silne zvuky argentinskeho tanga. Deti oteviraji okynko ve strese a vykujuji na modrou oblohu. Vlasy nam vlaji na vsechny strany a Dolores se smeje a zpiva.

“Ty jsi jeste opravdu nikdy nevidela more?” pta se me udivene, kdyz jsme prijeli do Calafell. “Ja si zivot bez more nedokazu predstavit” dodava. “No jo, jenze ty jsi se tu narodila a my v Cesku more nemame” odpovidam ji “a popravde jsem more videla, ale to bylo v Holansku v breznu, takove zatahle sede, zrovna prselo a moc hezky na me nepusobilo. Ale takove to slunecne, krasne, modre more s palmama jsem jeste nikdy nevidela” priznavam. “Tak pockej jeste jednu ulici a uvidis ho” usmeje se Dolores a zataci volantem doprava. “Mar, mama Mar” ukazuje Juan a z natazene ruky mu na zem vypadne balonek. “Tak jsme tady” rika Dolores a parkuje na kraji silnice. Zaviram dvere od auta a deti se rozbehnou na plaz. Z druheho auta vychazi babicka s dedou, kteri tu uz na nas cekaji. Jejich pes okamzite pelasi za detmi. “My se pujdeme projit a ty se bez seznamit s morem” mrkne na me Dolores.

Zouvam si boty a moje nohy se zaboruji do jemneho, prohrateho pisku. Vsude jsou palmy a prede mnou krasne, modre, slunickem ozarene more. Presne tak, jak jsem si ho vzdy predstavovala. Posadim se na breh a mezi prsty prosivam pisek. Snazim se nasat do sebe silu toho obrovskeho, modreho nekonecna.Vlny se dotykaji mych nohou a sumeni me uklidnuje. Vse se sebehlo tak rychle, rikam si. Do ted jsem jeste more nikdy nevidela a ted tu sedim na jeho brehu a macim sve nohy v jeho vodach. Zahledim se do dalky a at se snazim jak chci, nic tam nevidim, zadny ostruvek, zadnou zemi. Jak malicka si pripadam v tom nekonecnu, jak nicotny je muj zivot a zivoty nas vsech tady. Co je to rok pro tohle more, co je to deset let, sto nebo tisic? Nic. Kde jsou ti, co tu sedavali pred nama? Kde je jejich kultura a kde jsou jejich bohove? Vsechny je uz odval cas. Muj zivot je jako zrnko pisku na tehle plazi. Jednou tu nebudu a nebude tu ma kultura a mozna i naseho Boha vystrida nejaky jiny, ale tohle more tu bude naporad. Vcerejsek je nic pro tohle more a zitrek je nic pro tohle more, a ja jsem ted tady na jeho brehu, rikam si a nadechnu se z hluboka cerstveho vzduchu. Je nacase zapomenout na nevydarene lasky, na nesplnene sliby, nevyplnena prani. Je nacase prestat se trapit kvuli minulosti, zacit uzivat si pritomnost a s virou v lepsi zitrky ocekavat budoucnost. Budoucnost je napsana tam nahore, rikam si podivam se na modrou oblohu. A ja musim zit TED. Dalsi vlna se dotkne mych nohou a zpenena se vraci zpet. “Monika” vytrhne me hlas Dolores z myslenek”je cas jet domu.”

úterý 23. února 2010

Barcelona

Jsem na miste, jsem u more, projede me hlavou, kdyz ridic oznamuje, ze za 10 minut budeme na autobusovem nadrazi Sans. Tak v tomhle mela ciganka pravdu, kdovi jestli se vyplni i ten zbytek, co me vestila. More a srdcovy kral. Pry to bude cizinec a pry tu uz na me ceka, zasmeju se. Vztah, to je to posledni co ted chci. Po vsech tech nevydarenych laskach, trapenich, cekani na neco, co se stejne nikdy nestane, po vsech tech nesplnenych slibech, mam nejake lasky akorat tak dost.To byl taky jeden z duvodu, proc sedim v tomhle autobuse.

“Ahoj, jaka byla cesta?” pta se me Lenka, ceska au-pair, kdyz vystupuju z autobusu. “Ahoj ja jsem Dolores” usmiva se na me vysoka sneda spanelka, jejiz podobu uz znam z fotek. “Ukaz pomuzu ti s batohem” navrhuje Lenka. Nasedame do auta a jedeme smerem k domovu. Vykukuju z okynka auta, ve Spanelsku me vita slunicko, prset prestalo uz nekde ve Francii. Snad to bude dobre znameni.

“Tohle je tvuj pokojik” otevira dvere Lenka do malicke mistnosti. Vsechno je tu v byte malicke, obyvak, kuchyn i pokoje. V Nemecku jsme meli obrovskou vilu, ale v Nemecku jsme bydleli na kraji mesta mezi lesy a loukama a tady jsme ve stredu mesta. “Otec s rodinou nezije, tak se budes s Dolores stridat hlavne v hlidani deti” vysvetluje me Lenka a dodava spoustu jinych veci. “Ja odjizdim za 3 dny, tak je cas ti vsechno ukazat. A jeste nez odjedu, dam ti kontakt na 2 cesky, co tu ziji, Michaela je ze stejne vesnice jako ja a Martina z Kromerize” navrhuje me a ja prikyvuju a jsem rada, ze tu aspon nebudu tak sama.

Tak tohle je Barcelona, mesto u more, mesto, kde stravim dalsi rok sveho zivota, rikam si sama pro sebe dalsi dny, kdyz se s Lenkou prochazime po Diagonale, kdyz me zavede do knihovny, kdyz vyprovazime starsi Terezu do skoly, kdyz si hrajeme s Juanem v parku, kdyz me ukazuje, kde je pro deti plavani, kostel a hudebka. “Libi se ti Barcelona?” pta se Lenka. “Nic moc” rikam uprimne. “Jako kazde druhe evropske mesto, zatim jsem nevidela neco specialniho, neco historickeho, neco vyjimecneho“ odpovidam a uprimne dodavam, ze jsem cekala neco vic. “A kde je more?” vyzvidam . “More? Tam dole” mavne Lenka rukou ve smeru, kde by se melo nachazet more.”Neboj jeste si ho s holkama uzijes. V Barcelone jsou krasne plaze” dodava. “A ze se ti nelibi Barcelona? Pockej, co budes rikat za rok, az si tu prozijes svuj pribeh” smeje se Lenka. “Budes ji milovat, budes se chtit porad vracet.”

Osud je uz napsan, muj pribeh zacne za dva mesice.

neděle 21. února 2010

Zlomena kridla - Chalil Dzibran




Kdyz mi laska poprve svymi kouzelnymi paprsky otevrela oci a
dotkla se svymi ohnivymi prsty me duse, bylo mi osmnact. Salma
Karame byla prvni zena, jejiz krasa probudila meho ducha. Uvedla
me do raje vznesenych citu, kde plynou dny jako sny a noci jsou
jako doba svatebni.
Krasa Salmy Karame mne naucila uctivat Krasno. Jeji naklonnost mi
dala vytusit tajemstvi lasky. Ona to byla, kdo mi zpival prvni
verse z poezie praveho zivota.
Ktery mladik si nevzpomina na svou prvni milenku, ktera ho
vyburcovala z bezstarostnosti mladi svym puvabem, jehoz jemnost
zranuje a jehoz kouzlo po sobe zanechava rany.
Kdo z nas si touzebne nevzpomina na onu pozoruhodnou hodinu,
ktera - promyslime-li to radne - otrasla celou nasi bytosti a
zmenila ji. Rozsirilo se nam srdce, nabylo citlivosti a otevrelo
se blazivym dojmum, i pres vsechnu jejich horkost. Pro ne
akceptujeme slzy, nesplnena prani i bezesne noci.
Kazdemu mladikovi se v jaru jeho zivota necekane objevi nejaka
Salma, ktera propujci jeho samote poezii, naplni jeho neutesene,
kalne dny svou duvernou pritomnosti a melodiemi jeho neme noci.
V te dobe jsem nerozhodne kolisal mezi naseptavanim prirody a
dojmy z knih a ruznych spisu, kdyz tu ke mne Salminymi rty
promluvila laska. Tehdy byl muj zivot pusty, prazdny a studeny,
podobny Adamovu spanku v raji - az jsem uvidel Salmu, ktera se
prede mnou vztycila jako sloup. Salma Karame byla Evou tohoto
srdce, jež je plne divu a tajemstvi. Ucila mne chapat smysl
zivota, ktery postavila jako zrcadlo pred veskery klam a mam.
Prvni Eva vyhnala Adama z raje svou vuli a jeho povolnosti. Salma
mne naproti tomu uvedla do Edenu ciste lasky svou jemnosti a moji
ochotou. Nezustal jsem vsak usetren osudu prvniho cloveka, a
ohnivy mec, jenz vyhnal Adama z raje, se podoba meci, jehoz
blystive ostri mi nahanelo strach. Proti me vuli mne vyhnal
z raje jeste drive, nez jsem prekrocil nejake prikazani a okusil
plod dobreho a zleho.

Kniha dava nahlednout do duse mladeho Dzibrana, prozivajiciho nejstastnejsi obdobi sveho zivota a nejvetsi zklamani. Jsou melancholickym zamyslenim nad hrou lasky a neznalosti, pravdy a lzi, dobra a zla.

Pristiho dne Salmu oblekli do jejich bilych svatebnich satu a
vystavili ji v rakvi, jejiz vnitrni steny byly vylozene sametem.
Diteti byly rubasem jeho hedvabne plenky a rakvickou naruc matky.
Jeho hrobem mu byla jeji hrud.
Na jednech marach je oba donesli k hrobu. Smutecni pruvod sel
pomalu za nimi, rytmem srdce tech, kdo umiraji. V pohrebnim
pruvodu jsem byl i ja, avsak nikdo mne neznal a nikdo nevedel
o mem vztahu k Salme.
Kdyz prisel pruvod na hrbitov, zvedl se biskup Boulos Galib a
zacal s pohrebnimi obrady. Okolo stojici knezi s nim zpivali a na
jejich ponurych tvarich byl zavoj nevedomosti a prazdnoty. Kdyz
spustili rakev do hrobky, kdosi ze smutecnich hosti zaseptal: "To
je poprve, co vidim, ze jsou v jedne rakvi pohrbivani dva mrtvi!"
Druhy pravil: "Vypada to, jako by si pro ni jeji dite prislo a
vysvobodilo ji z tyranstvi jejiho muze!"
A opet dalsi prohodil: "Podivejte se na tvar Mansoura Beye!
Sklenenyma ocima hledi do prazdna. Neni na nem videt, ze by
v jediny den ztratil zenu i dite!"
A opet jiny pravil: "Brzy ho jeho stryc, biskup, znovu ozeni se
zenou jeste bohatsi a robustnejsi, nez byla tahle!"
Zatimco hrobari zakryvali hrobku, knezi dale zpivali sve zalmy.
Pak sli smutecni hoste, jeden po druhem, k biskupovi a jeho
synovci, aby jim vyslovili soustrast. Zustal jsem sam,
nepozorovan. Nikdo mne v mem zalu netesil. Jako by Salma se svym
ditetem nebyli lide, kteri mi na tomto svete stali nejblize.
Konecne smutecni hoste opustili hrbitov. Stal zde uz jen hrobar s
lopatou v ruce u noveho hrobu. Priblizil jsem se k nemu a zeptal
jsem se ho: "Vis jeste, kde je hrob pana Farese Karame?" Chvili
na mne hledel, pak ukazal na Salmin hrob a pravil: "Je to tyz
hrob. Pohrbil jsem jeho dceru s ditetem a zemi prikryl vsechny
tri."
Odpovedel jsem mu: "A do tehoz hrobu jsi vlozil i me srdce, dobry
muzi. Jak silne paze mas!"
Když hrobar zmizel za cyprisi, prestal jsem se ovladat. Vrhl jsem
se na Salmin hrob a horce jsem plakal.

sobota 20. února 2010

Jedna nadherna rocni vzpominka

“Tak jsme pred francouzskymi hranicemi” ozve se v mikrofonu ridicuv hlas “pred mestem Saarbrucken si udelame dalsi 30 minutovou prestavku a pote budeme pokracovat na nasi ceste do Barcelony” doplni. Saarbrucken, pojedeme pres Saarbrucken, hrkne ve me.

Posadim se pohodlne na sedadlo a snazim se rozeznat budovy a ulice venku. Mijime autobusove nadrazi. Tak tady to vsechno zacalo. Tady jsem pred 2 roky vystoupila, abych prozila jeden z nejlepsich roku ve svem zivote. Tady uz na me cekala francouzka Betty, aby me odvezla do asi 30 km vzdaleneho Homburgu, ktery se stal na dobu prechodnou mym domovem. A tady jsem pred 9 mesici zase nastoupila do stejneho autobusu, aby me odvezl zpet do Brna. Totalne zmenenou.

Saarbrucken bylo nase svatecni mesto, nabizelo o hodne vice kultury a zabavy nez Homburg, kde jsme zili a proto jsme s myma kamaradkama, gruzinkou Irmou a slovenkou Jitkou vyuzivaly kazde prilezitosti zajet do Saarbruckenu a prespat tam u znamych. Tady jsme s kamarady chodili do kina, ucili se v parku na zaverecne zkousky z nemciny, navstevovali zamek, ze ktereho jsme sledovali nocni zivot mesta, sedali na brehu reky Saar a pozorovali ostatni studenty a tipovali odkud asi jsou. Saarbrucken byl pro nas odreagovanim od pracovnich povinnosti, mistem kam jsme jezdili na vypujcene a pote uz i propadle prukazky nasich kamaradek a doufali, ze nas nikdy pruvodci nechytne. A diky bohu nechytl.

Nase kazdodenni povinosti, radosti i smutky se ale odehravali v nedalekem Homburgu. Nikdy nezapomenu na svoji hostitelskou rodinu a jejich 5 deti a psa. Na nase vecerni kurzy nemciny plne cizincu, diskutovani o tom jake je to v nasi zemi, jak se slavi vanoce, velikonoce, Ramadan. Nikdy nezapomenu jak jsme s Jitkou chodily behat do luk a haju za nasim domem, jezdily se navstevovat na roztrepanych kolech, jak jsme s Irmou v noci ztratily cestu na hrad Homburg a musely lezt do kopce po ctyrech a jak jsme domu jely ve spinavych riflich a cely autobus se na nas divne dival. Jak jsme po kurzu nemciny v zime cekavaly na autobus v obchodnaku na studene lavicce a probiraly zivot, lasky, Sumery, Egyptany, Arethu Franklin, Bjork, Cesko, Gruzii, Boha a Dostojevskeho, az nas hlidac musel vyhodit, ze se obchodnak zavira. Nezapomenu ani na to, jak Irma na party porad pronasela gruzinsky prost, az se tak opila ze nemohla najit svoje rukavice, ktere ji vsak visely z rukavu kabatu, lec byly k sobe vnitrkem spojeny dlouhou gumou, jak to nosi male deti, a jak bylo roztomile, kdyz iranka Jamileh, ktera jako spravna muslimka nepije alkohol, prinesla na rozlouckovou party vanilkove a cokoladove mlicka v krabickach s brckem. A jak bych mohla zapomenout na jednu z nejvetsich vystav Da Vinciho, na kterou jsme jely v den Irminych narozenin, nebo na nasi cestu s Irmou a Jitkou do Parize, kde ridic nemeckeho autobusu polibil Irmu na tvar s tim, ze jeste nelibal ruskou zenu(jak se Irma certila za tu ruskou ;) a na ceste zpatky Irma polibila ridice s tim, ze jeste nelibala nemeckeho muze. Jak bych mohla zapomenout na vsechny tyhle zazitky? Na takove veci se preci nezapomina!

Cely muj rok straveny v Nemecku je jedna nadherna vzpominka, jeste ziva a barevna. Jak placha a nesmela byla ta Monika, co pred 2 lety vystoupila na tomhle autobusovem nadrazi a jak silna a plna zivota se vracela domu. Jak jeden jediny rok nam dokaze ukazat kdo jsme, co chceme a kam kracime. Jak jeden jedinny rok dokaze zmenit nas zivot naporad. Uz nikdy nebudu jako predtim. Nemecko byl start. Zvykla jsem si jinakost kultur, nazoru a nabozenstvi a to me potom v Cesku chybelo. A to bylo to, co me lakalo znovu vyjet a zazit to vsechno jeste aspon jednou. A tady jsem. V jinem autobuse jedoucim o kus dal, jedoucim na druhy konec Evropy, jedoucim k mori.

Svetla Saarbruckenu se ztraci v dalce, tak jako jsme se rozprchli do dalek my vsichni, co jsme tam prozili svuj pribeh. Kazdy zpet na svem miste. Irma v Gruzii, Jitka na Slovensku, Julia v Rusku, Nining v Indonesii, Candice ve Francii a Thomas v Polsku. A ja? Kde je me misto? To je to co jedu zjistit.

“Prave jsme prejeli nemecko-francouzske hranice” ozve se opet ridic v mikrofonu”prejeme vam krasnou noc a asi za dalsich 14 hodin budeme v Barcelone.”

“Tak Gute Nacht Deutschland a Buenos dias Espana!” rikam jsi a jdu spat.

čtvrtek 18. února 2010

Kubanko ty krasna, kubanko mala

Venku prsi a po okne stekaji praminky vody. Od skla jde chlad, navlekam na sebe svetr a snazim se najit pohodlnou polohu. Citim jako bych se vratila nazpatek, tehda taky prselo, jen autobus mel jinou destinaci : Saarbrucken. Kdo by rekl, ze za 2 roky budu sedet v podobnem autobuse, bude prset a ja se budu vydavat na dalsi cestu do neznama.

“Ahoj, jak se jmenujes” zazni lamanou, ale roztomilou cestinou prede mnou. Obracim pohled od vodou rozmlzeneho okna a otacim se. “Ja jsem Alejandra a jsem kubanka” zazubi se na me mala, sneda pani a usazuje se pres ulicku ode me. “Jedu do Barcelony za praci, tady v Cesku zustat nechceme” rozvypravi se. Prikyvuji, ale nemam naladu na vykladani. Kubanka se snazi dostat svuj batoh do ulozneho prostoru nad sedadlem. Otacim se zpet k oknu a divam se na rozmlzene budovy. Dest ve me vyvolava nostalgii.

“Sakra nemuzu to tam nacpat, muzes me pomoct?” zaklepe me na rameno kubanka. “Samozdrejme” odpovidam, vstavam a snazim se nacpat narvany batoh na sve misto. “No a co ty nemluvis? Co ty jedes do Spanelska? Za laskou?” zamrka na me sibalsky. “Ne taky za praci” odpovidam ji. “Jo jo” pritakava” vsichni jedou za praci” a ukazuje na nekolik chlapu sedicich na zadnich sedadlech. “Muj manzel je vzdelany, moc vzdelany ma 2 university a osobni vyznamenani od Fidela Castra!” zdurazni Fidelovo jmeno a podiva se na me dulezite. “A tady, predstav si tady v Cesku, tak tady u vas dela na statku” podiva se na me pobourene. “Aha” odpovidam ji “a proc jste teda nezustali na Kube, kdyz je tam manzel tak vazeny?” namitam vzdorovite a doufam, ze pochopi, ze nemam naladu na dalsi rozhovor. “Vis” nahne se ke me kubanka “ja ho nemam rada” zasepta me do ucha. “Myslim toho Fidela” ted uz nezduraznuje jeho jmeno, ale mala ocka ji jezdi po autobuse, jestli ji nekdo neslysi. “Nesouhlasim s jeho politikou, nelibi se me jak vladne. A manzel me tak miluje, ze kvuli me opustil Kubu, sve diplomy i vyznamenani a emigrovali jsme do Ceska, i kdyz taky musi delat podradnou praci” odmlci se a jde si koupit k ridicum kafe.

Zachumlam se do bundy a snazim se zaspat. Je chladno. Citim se jako v déjà-vu. Tentokrat vsak Nemecko projedeme a pojedeme dalsich 12 hodin dal. “ Divej uz tam popijeji” klepe me zase na rameno pres ulicku kubanka. “Ozerou se tu a budou delat bordel a pak chrapat ze spani a normalni clovek se tu ani nevyspi.” Ukazuje na par chlapu sedicich vzadu na sedadle. “Ja jsem si chtela sednou dozadu, abych se mohla natahnout a spat pohodlne, ale kdyz jsem je tam videla, tak jsem tam nesla, jacisi delnici to jsou” rika hanlive. “To muj muz je vzdelany, ma 2 university i vyznamenani od Fidela, i kdyz tady dela v kravine. Ale kdyz on me tak miluje, a ja toho chlapka nemam rada, toho vis koho, no toho F.” ztlumi hlas a mrkne na me, ze vime o koho jde. ”No jezisi, ti budou ozrali, divej se co tam piji, snad vodku” nakukuje pres par sedadel dozadu. “Vsak je nechte” navrhuju ji ”oni se napijou a budou spat” dodavam. “Spat? Prd spat! Chrapat budou! A normalni clovek se tu nevyspi!”

“Budi me chrapani pres cely autobus” lidi prede mnou se uchichtavaji. Kubanka mela pravdu, rikam si, ozerou se a budou chrapat. Snazim se zachytit odkud ten zvuk vubec jde, ale nezda se me, ze by sel ze zadu od chlapu, ti se naopak usklibaji a mlaskaji, aby chrapajici prestal. Oci me sjedou na sedadlo pres ulicku. Kubanka spi s hlavou zaklonenou, pusu ma otevrenou dokoran a chrape na cely autobus. Musim se zasmat, jak si stezovala, ze chrapat budou ozrali chlapy a ona se nevyspi. Misto toho ona jedina tu ted chrape a cely autobus ma pozdvizeni. “Buchni do ni” krici na me chlapi zezadu. “Tak chrapat v noci ja, toz sa se mnu moja stara rozvede” chechta se dalsi z nich. Autobus zastavuje. “30 minutova pauza” hlasi ridic. “Jaka pauza? V takove zime? Ani vyspat tu normalniho cloveka nenechaji” stezuje si rozespala kubanka.

Nastupujeme zpet do autobusu, kubanka uz vevodi skupine chlapu ze zadnich sedadel. “Pohlidej me to tu” ukazuje na svoje zavazadla, mrkne na me a jde si sednou dozadu. Upadam do spanku, kdyz me znovu vzbudi zpev. “Ciganko ty krasna, Ciganko mala, srdecko ti laska ma nespoutala.” “Nene tak to neni” rve zensky hlas, tak to neni, budeme to zpivat po mojem “Kubanko ty krasna, Kubanko mala”,otacim se dozadu, kubanka zpiva z plnych plic a v ruce flasku vodky, na kterou me predtim upozornovala. “Budte tam vzadu ticho” ozve se nahnevany hlas zepredu “chceme tu spat”. Hlasy na zadnim sedadle konecne utichaji a do tmy se ozyva dech spacu. Rukou prejedu po orosenem skle. Venku se mihaji poulicni svetla ve tme. Jeste prsi. Tehda taky prselo celou noc. Kapky deste stekaji po skle. Jak zvlastni je krajina v noci za rozmlzenym sklem. Dest ve me vyvolava nostalgii. Kdo by rekl, ze uz je to dva roky.

středa 17. února 2010

Louceni

“Do Barcelony? A jses si jista, ze chces jenom jednosmernou? Zpatecni te vyjde levneji. A proc vubec neletis letadlem? To mas za stejnou cenu a jses tam za dve hodiny, autobusem se budes trmacet cely den a noc” vysvetluje me pani v cestovni kancelari. “No ja preci jenom zustanu u toho autobusu, me ta dlouha jizda vubec nevadi” rikam ji s intonaci v hlase, ze radsi bych jela na konec sveta autobusem, nez na minutu sedla do letadla.” A ano jednosmernou” vzdyt ja ani nevim, kdy se vratim, uvedomuji si. “Tak tady to mas” podava me jizdenku “a stastnou cestu.”

“Mami?” pipnu. “Co?” otaci se mamka. “Ale nic, co varis?” zamlouvam co jsem chtela rict. “Rostenku” odpovida a otoci se zpet ke sporaku. “Mami?” zkousim po druhe. “No co je?” podiva se na me zkoumave. “Tak me to Spanelsko vyslo” vyhrnu rychle ze sebe. “Jedu tam za 3 tydny, do Barcelony.” Jeji tvar zkameni. “Ja jsem to tusila, ze to tak dopadne. To je z toho inzeratu co? Proboha jenom to nerikej tatkovi, ze jsem to nasla ja, ten me zabije. Tebe se tam neco stane a ja si to budu vycitat cely zivot.” “Ale nestane, co by se me tam melo stat, to se me muze stat i tady, prosimte” chlacholim ji. “Ja to nechtela, mela jsem ty noviny roztrhat a vyhodit” rika a otaci se ke sporaku, aby zakryla slzy v ocich.

Sakra uz bych mu to mela taky rict, uz je na case, rikam si a souram se do garaze. Tatka tam neco opravuje a boucha kladivem, kdyz vidi, ze prichazim prestava. “Tati” zacinam se stejnou intonaci jako pred tydnem na mamku. “No co je?” vyptava se. “Musim s tebou mluvit” zacinam na rovinu. “Nasla jsem si praci ve Spanelsku a za 2 tydny odjizdim” dodavam. “No vis” zacina posmutnele “ja uz posledni dobou pozoroval, ze tu nejsi stastna, ze ti neco chybi” odpovida. “Ja se vlastne divil, ze jsi se z toho Nemecka vubec vratila, myslel jsem, ze tam zustanes. Vis, co ja ti vlastne k tomu muzu rict? Ja budu stastny, kdyz ty budes stastna a je jedno, kde budes i kdyz me budes silene chybet” otaci se ke me a pohladi me po vlasech. Z oci se me vali slzy jako hrachy.

Do nosu me uhodi vune sterilniho prostredi nemocnice. Kde ze to jsou lide po mrtvicce? Na neurologii? A kolikatka to byl pokoj? Snazim si zpetne vybavit, co me rikali na vratnici. Tak tady to je. Oteviram siroke dvere do nemocnicniho pokoje a svetlo z protejsiho okna me bodne do oci. “Ahoj babi” prichazim k jedne posteli. “Tak co, jak ti je?” vyptavam se.“No ahoj Moni, no dobre, dobre, krasne se tu o nas staraju” prisvedcuje babicka. “Jenom s ruku a nohu nemozu hybat, ale smakuje me porad stejne” zasmeje se. “No tak to je dulezite.” odpovidam ji. “Pani tak to je moja nejstarsi vnucka” zacne mluvit k pani co lezi na vedlejsim luzku. “Ona je jak ja, porad by nekde rajzovala. Ted dojela z Nemecka, rok tam byla predstavte si u Germanu. A ted, ted uz zase kamsi jede. Kam ze to jedes Moni?” podiva se zpet na me. “Do Spanelska” rikam ji “ale nemusis to tady tak rozvadet, pani to urcite ani nezajima.” “Ale zajima, co by ju to nezajimalo, ze pani?” neda se zastavit babicka. “No tak vidite do teho Spanelska tam jede. Takovu dalku az kamsi pryc. A ze se ti tam chce Moni. Ze neostanes radsi doma” domlouva me.”A kde ze to Spanelsko vubec je?” otoci se na me. “Kousek” usmivam se a upravuji ji polstar. “Kousek, neni to zase az tak daleko. A na Vanoce dojedu. Na Vanoce se uvidime” slibuji ji.

A ve skutecnosti me to trvalo dva roky, nez jsme se zase vsichni objali…..

úterý 16. února 2010

Kam nas osud zaval - Nippa




Nippa - http://nippauk.blogspot.com/

Kde jsi se narodila a neco o tobe:

Celych 18 rokov som stravila na zapadom Slovensku kde som sa aj narodila a odkial som odisla v 1996, hned poskonceni strednej skoly.

Kam jsi vycestovala a proc:

Mojim snom pocas studii nudnej ekonomiky bolo odist do UK, naucit sa anglictinu, vratit sa domov a pokracovat v studiach na vysokej skole.


Co jsi od dane zeme ocekavala a jaka byla realita:

Ked som odchadzala prvy krat od Londyna cakala som rusny zivot, stare mesto s novymi prvkami, multikulturalizmus a hlavne lepsi standart zivota jednoduchych ludi. Vtedy sa Slovensko este stale spamatavalo z rozpadu Ceskoslovenska a socialisticky sposob zivota nam bol blizsi ako demokracia velkeho zapadneho sveta. V tych casoch som nepoznala nikoho v mojom okoli kto vycestoval do anglicka takze moje informacie boli dost nekopletne. Internet este nebol kazdodenne dostupny a ked sme autobusom prichadzali do Londyna pocitila som trosku sklamania. Vedela som ze anglicania maju svoj styl budovania domov ale necakala som ze dom co dom, ulica za ulicou si budu tak podobne, v oknach mi chybali pekne zaclonky, zahradky pred domom boli spinave a pripadal mi taka j cely Londyn. Na konecnej zastavke na mna cakala moja rodina, (irsko-nigerijska) a ja som vtedy prvy krat v zivote stretla cernocha. U tejto uzasnej rodiny som ostala necele 2 roky kym som sa nenastahovala ku mojej polovicke.


Co jsi se naucila noveho a co ti to dalo do budoucna:

Prve zvlastne pocity z Londyna ma opustili dost rychlo a mne sa cim dalej tym viac pacil moj novy nezavysly zivot. Velmi rychlo som si zvykla , moj pohlad na zivot a ocakavania sa zmenili. Teraz skoro po 14 rokoch v Londyne si neviem predstavit zit niekde inde alebo presnejsie zit spat na Slovensku. Na tom ma zasluhu nie len to ze som vlastne dospela v UK tak mi je tato krajina dost blizka ale aj to ze sme tu usadeny uz ako rodina.


Co te v dane zemi prekvapilo a co bylo jine nez v tve :

Myslim ze toto som obsiahla trosku aj v predoslych bodoch. Este by som podotkla to ze na rozdiel odkial ja ochadzam, v Londyne moze zit sused vedla suseda cele roky bez toho aby sa poznali hoci ich male zahradky deli len nizka drevenna ohrada.
Paci sa mi pristup cudzich ludi medzi sebou. U nas sa vzdy hovorilo ze ‘kludny ako anglican’ a to sa mi vacsinou potvrdilo. Na uradoch a v obchodoch sa vacsinou netvaria ako keby ich zakaznik otravuje, v autobusoch ci metre sa vzdy najde ochotna dusa ktora pomoze aj ked vidim ze za tych par rokov co som tu sa to vyrazne meni.
Ci je zivot rozielny v mojej krajine alebo v UK neviem porovnat uplne pretoze zivot na slovensku som videla len ocami dietata zavisleho na rodicoch a v Uk som musela prebrat zodpovednost sama za seba a svoje rozhodnutia.

Kde zijes momentalne a co delas:

Prave som si uvedomila ze za cely zivot som byvala len na 4 miestach a zatial sa to asi menit nebude aj ked v otazke bola chvilocku Nigeria, momentalne ostavame verny Londynu.
Co delam? Momentalne sa tesim na nas dalsi prirastok do rodiny.


Jake jsou tvoje plany do budoucna:

Ako som spominala do UK som prisla kvoli anglictine, ale s pomocou mojej polovicky som sa dala na trojrocne bakalarske studium v IT a Business IT ktore som uspesne skoncila pred par rokmi.
Jednym z planov do buducnosti je si urobit Masters degree in Human Resources ale hlavne si zorganizovat zivot tak aby som mala cas na deti kedze zivot v UK je nie len uponahlany, drahy ale hlavne nemozny planovat.

pondělí 15. února 2010

Jit za svym snem

Preslapuju u knihovny a snazim se vybrat nejakou knizku, kterou bych si vzala sebou na cestu. Knizky pro me znamenaly hodne uz od malicka. Vzdy jsem rada snila. Prejizdim prsty po hrbete kazde z nich. Honzik a jeho cesta k babicce a dedeckovi na prazdniny. Lisa, Lasse, Bosse, Britta, Anna a Ole, moji kamaradi z Bullerbynu. Krasa nesmirna a jeji chaloupky na kurich nozkach, Baba Jaga, Vasilisa a rusti bahatyri a svarne krasavice. Alibaba, Sheherezada, Aladin, Sindibad a vune orientu v Pohadkach z tisice a jedne noci. Pribehy, ktere me vtahovaly v dobe meho detstvi do sveho sveta fantazie. Pribehy, ktere me ukazovaly, ze existuje i jina skutecnost nez ta, kterou prave zijeme. Prejedu je a usmeju se. Tak tyhle si sebou urcite brat nebudu, z pohadkoveho sveta jsem preci jenom uz vyrostla, i kdyz na lov raku do Bullerbynu si jeste rada zajedu, stejne jako se proletim na koberci s Aladinem. Ale ted ne, az nekdy pozdeji, mozna ze az s mojimi detmi.

Afrika, Australie, Indie, Jizni Amerika, Korea, Tibet stoji na titulech dalsich z nich. A zavzpominam, jak jsem se vydavala se Zikmundem a Hanzelkou Tatrou na jejich cestu Afrikou snu a skutecnosti. Jak jsem s Leosem Simankem projela Ameriku do severu k jihu a s Ivou a Ivanem Brezinovymi putovala Cestou na vychod a spolu s ostatnimi autory prozivala dobrodruzne cesty pralesem, saharou i po rece. Jak jsem se koupala v Ganze, meditovala s indickymi svatymi muzi, tancovala v rytmu samanskych bubinku v Africe, navstevovala hinduisticke chramy, islamske mesity i krestanske kostely. Z tehle knizek si taky nebudu zadnou brat. Mam je preci jen uz vsechny prectene.

Copak asi dela Hanta, zastavim se prstem u Hrabalovy Prilis hlucne samoty. Kolik uz ted asi precetl knizek o ktere jini nestoji a kolik jich musel proti sve vuli slisovat? A co zohaveny Quasimodo porad se houpe na zvonech v Chramu matky bozi v Parizi? A Dostoyevskeho Idiot? Vylecil se z toho blaznovstvi? A jestlipak uz Raskolnikov pochopil, ze nejvetsim Zlocinem je nekoho zabit a Trestem je jeho samotne psychicke utrpeni? A jak se dari v Neronove Rime nehynouci lasce Vinicia a Lydie v romanu Quo vadis? A Don Quichote bojuje jeste s vetrnymi mlyny? A nebo co kdybych nasla konecne svou Cestu ke stesti podle Dalailamy? A tady je moje oblibena knizka, Alchymista od Paula Coelha. Beru ji do ruky a oteviram. Pribeh Santiaga znam uz skoro zpameti, nespocitala bych kolikrat jsem cetla tuhle malou knizku. Nespocitala bych kolikrat jsem zatouzila byt Alchymistou, kolikrat jsem zatouzila putovat a poznavat svet a nasledovat svuj sen. Chci mluvit spanelsky a arabsky, poznat Orient i Afriku a najit svuj poklad, rekla jsem si vzdy po docteni pribehu.”Kdyz neco opravdu chces, cely Vesmir se spoji, abys to mohl uskutecnit” padne me do oci fraze v knize. To je ono! Zaklapnu knihu a vracim ji zpet do knihovny. Zadnou! Nebudu si brat sebou zadnou z nich. Ted neni cas ke cteni a sneni, ted je cas jit sama za svym snem a najit svuj poklad.Ted budu ja tim Alchymistou i kdyz namisto ovecek budu ve Spanelsku hlidat deti. Naucim se spanelsky a nekdy urcite i arabsky, a uvidim Orient i Afriku! Budu nasledovat svuj sen a najdu svuj poklad! A kdyz budu neco chtit, z celeho srdce chtit, cely Vesmir se spoji, abych to mohla uskutecnit!

neděle 14. února 2010

Inzerat

“Divej tady hledaji nemecky mluvici au-pair do Spanelska” rika me mamka a zvedne oci od inzeratu v mistnim tisku. “Kam? Do Spanelska? Ukaz”ptam se a naklanim se k novinam. “Neukazu, ty tam pak pojedes” odtahuje se. “Ukaz a dej me ty noviny” rikam ji. “Nedam” odporuje a kdyz vidi, ze vstavam abych ji je vzala, zmacka je do kulicky a drzi v pestich. “Nedam a nedam, sotva jsi se vratila z Nemecka, ja uz nechci abys nekam jezdila. Me to ujelo, kdyz jsem to cetla, nemela jsem to vubec rikat” lamentuje. Vytrhavam ji noviny z ruky a smejeme se jak male holky. “Dej me ty noviny a neroztrhej je, ja se chci jen podivat, co je tam napsane” rikam ji a konecne se zmocnim zmuchlaneho kusu papiru. Rovnam pomackane noviny a oteviram na stranku, kde jsou inzeraty. “Hledame nemecky mluvici au-pair do Spanelska, znalost spanelstiny neni nutna, telefon xx” stoji tam. Vytrhavam si inzerat a schovavam do kapsy. Mamka sedi v kresle a smutne me sleduje “ Nemela jsem ti to rikat, ja uz nechci abys nekam jezdila” opakuje porad dokola ”kdyz jsi byla pres rok v Nemecku, tak jsi nam chybela, byla to dlouha doba, a ted bys chtela jet az kamsi do Spanelska, takovou dalku.” “Prosimte vzdyt to treba nevyjde” uklidnuji ji a pritom sama v hloubi duse doufam, ze snad ano.

“Kamiony mas objednane? A bedny, ty velke drevene co maji jit na ty sici stroje do Ciny mas na sklade?” vyptava se v pondeli v praci sef. “Ano mam vsechno” prisvedcuji. “A papiry pro ridice?” podiva se na me zkoumave a posune si bryle na nose. “Vsechno je nachystane, kamiony prijedou kolem 7 vecer, v Nemecku budou zitra, a s kancelari tam jsem uz mluvila, o zbytek prevozu do Hambrugu a nalozeni na lod se uz postaraji oni” ujistuji sefa a doufam, ze se nebude dal vyptat a odejde a ja si tak v klidu budu moci zavolat na tu nabidku prace do Spanelska.

Vytahuji pomackany inzerat z kabelky a nervozne mackam cisla na telefonu. Par zapipnuti a “Hola, digame” ozve se ve spanelstine. “Dobry den, u telefonu Monika, volam kvuli tomu inzeratu na au-pair” spustim nemecky. “Ahoj Moniko” oslovi me hruby, ale prijemny zensky hlas a vysvetluje me podminky prace. “Jeste jedna vec tu je, potrebovala bych te tu, co nejdrive, mam tu jednu Cesku, ale ta odjizdi. Rekneme tak za mesic?” pta se pani na druhe strane Evropy. Souhlasim, v praci uz se to nejak zaridi, rikam si a domlouvame se, ze zbytek detailu si vyridime pres email. “Tak s tebou pocitam , Barcelona je krasne mesto, bude se ti tu libit, mej se moc hezky a za mesic ahoj tady”

Barcelona, Barcelona zni me v usich a sedam si na zidli, abych si to vsechno srovnala v hlave. “Zase pojedes do ciziny, vidim tu more a rodinu, budes pracovat pro nejakou rodinu a bydlet hned u more.” slysim hlas ciganky. More a rodina. Barcelona! Za mesic! Uz za mesic!

pátek 12. února 2010

Janohrad

“Tak co jedeme? Mas nachystane kolo?” volam z prace svoji kamaradce Mirce. “No urcite, cekam na tebe.” Dodelavam posledni papiry pro kamiony, predavam je klukum, co je maji nalozit, vyrizuji posledni hovory a loucim se.

Je krasny den, krasne jaro. Nase vylety k Janohradu se pro nas uz staly ritualem. Celou zimu jsme cekaly, az bude hezke pocasi, az budeme moc oprasit nase kola a znovu vyrazit. Cele minule leto jsme tam tak jezdily, braly sebou knizky, sedely na molu a machaly nohy v rece, cetly si a vedly hovory o zivote.

Vjizdime do lesa a moc nemluvime. Vlastne skoro nikdy po ceste tam nemluvime. Vychutnavame si cestu, poslouchame ptaky a kochame se prirodou. Je jeste chladno, ale prvni nesmele slunecni paprsky prosvitaji lesem a dopadaji nam na tvar. Jeste par slapnuti do pedalu a jsme tam. Preneseme kola pres mostek, ktery tu kdysi vybudovali filmari a na ktery je vstup na vlastni nebezpeci, a doufame, ze tuhle sezonu jeste vydrzi.

Sedame si na nase misto na molu a divame se, jak se Janohrad a priroda kolem probouzi ze zimniho spanku do puciciho jara. “Tak co mas teda v planu?” pta se me Mirka, ktere jsem den pred tim rikala, ze zase citim touhu odjet do zahranici. “Nevim” odpovidam” to Svycarsko nevyslo, ale tady se me zase zustavat nechce. Citim se jeste mlada na to, abych zakotvila na jednom miste. Snad se neco najde.” “Vis, ze ti kartarka rekla, ze pojedes k mori” zavzpomina Mirka. “Jo jo k mori a budu mit krasny zivot” smeju se ”vsechny to tak rikaji. Co bych tam delala s nemcinou? A srdcovy kral neexistuje. Takova laska jako z romanu je jen vyplod fantazie spisovatelu, kteri po ni touzili a nikdy ji nedosahli, tak o ni aspon psali. Zivot je daleko slozitejsi, nez aby to tak opravdu fungovalo, vzdy jsou problemy a million kompromisu, ukaz me prosimte kdo ma normalni vztah. A ja uz ani nikoho nechci, jsem z tech vztahu unavena.”

“ A nebude ti chybet Cesko, kdyz zase odjedes?” pta se dal Mirka. “To vis, ze bude, mam to tady hrozne rada” odpovidam a rozhlizim se kolem sebe na Janohrad vykukujici tam ze stinu stromu, reku na jejimz brehu vykvetaji prvni jarni kytky a do ktere jsme tolikrat smacely nase nohy, les ze ktereho se ozyva zpev ptaku. Citim do konecku prstu to jaro, tu prirodu, tu krasu. A snad je to rouhani, ale ja bych presto chtela neco vic. Chtela bych poznat jine lidi, jine kultury, jina nabozenstvi, chtela bych videt jak vypada priroda jinde, jestli tam ptaci cvrlikaji stejne pisnicky, chtela bych videt jak vypada poust, dzungle, chtela bych videt i to more, co me vestila ciganka, chtela bych se naucit jine jazyky nez nemcinu. Chtela bych to do sebe vsechno nasat a pochopit celou podstatu sveta. Ale je to vubec mozne? A nechci toho hodne na jeden zivot?

Dojidame svacinu co pripravila Mirka a rozmlouvame o spouste dalsich veci. Tohle misto u Janohradu, tohle drevene molo je tak zvlastnim mistem. Slova jako by se ani nemusela vyslovovat, a stejne chapeme co chceme rict.

“Pojd radsi uz pojedeme zacina byt zima” navrhuju. “Vsak si sem jeste zajedeme az bude tepleji a omachame i nohy ve vode” rika Mirka. “Urcite” odpovidam a otacim se na mostku, abych se jeste jednou podivala na ten tajemny hrad tam mezi stromy. A pritom nemuzu ani tusit, ze za mesic uz budu machat nohy nekde uplne jinde. U more.

čtvrtek 11. února 2010

Ciganka, tarot, more a srdcovy kral

“Je to hned ten cinzak napravo, prvni vchod a druhe poschodi, a dej ji tak dve stovky” rika me kamaradka. Zaviram dvere od auta a souram se v mrazive noci z parkoviste. Vubec se me tam nechce. Jeste nikdy jsem nebyla u kartarky, jeste nikdy jsem nechtela resit svou budoucnost, jenze jeste nikdy jsem se necitila tak zmatena, a nevedela jak dal. Od te doby, co jsem se vratila z Nemecka, jako bych do zivota v Cesku uz nedokazala zapadnout, jako by me porad neco chybelo. Asi me ten rok, ktery jsem prozila v Homburgu , natolik zmenil, ze uz se nedokazi vratit do starych koleji. A jde to vubec vratit se? A chci to nebo chci odjet zase nekam pryc?

“Na karty?” pta se tlusta ciganka ve dverich. “Ano” prikyvuju nesmele. “Tak pojd dal a netvar se tak kysele, ja te neuhranu” zabrble hlubokym hlasem a pobizi me dovnitr. Zaviram dvere a prede mnou se mihne male cigane a rychle mizi ve vedlejsim pokoji. Byt je malicky, ale cisty. Steny jsou zaplneny obrazky svatych, jeden vedle druheho, na zdi snad neni volny centimetr, kde by nevisel Jezis nebo panenka Maria. Sedam si na lavici v kuchyni a ciganka zatim micha stare karty. “Co te sem privadi?” vyptava se. “Zivot” odpovidam. “Jako vsechny ostatni, ze se vubec ptam” mumla si pro sebe. “Tak vyber si karty.” Obracim umastene karty, a ciganka mluvi o me minulosti. Posloucham ji a rikam si sama pro sebe, co z tech slov muze rikat vsem a co tipuje, i kdyz skoro vsechno co rekne, sedi.

“Tys ted prijela z ciziny” vyhrnke. “ A byla jsi tam delsi dobu, nemyslim dovolenou.” “Ano byla” prisvedcuju a ziram na kartu, ktera ji to mela rict. “A ten zivot, co ted vedes holka , no mas to pekne domotane, nemyslis?” “Myslim, prave proto jsem tady” odpovidam a hrozim se, co proboha vsechno muze v tech kartach videt. “To je same trapeni a trapeni, proc beres ten zivot tak komplikovane, kdyz je tak jednoduchy?” mumla porad ciganka a sype na me detaily z meho zivota, ktere snad nevi ani moji nejlepsi pratele. Sakra, co tihle cigani vsechno nevi, rikam si a na rukach me vyskoci husi kuze.“Jak to vsechno vite paneboze? ” ptam se ji a zacinam se potit. “No z karet prece, my cigani mame schopnosti na takove veci.”

“Ale ted uz budes mit klid, ted uz to trapeni mas za sebou, to spatne jsis v zivota uz vybrala” rika me a micha nove karty nemene stare a nemene umastene jako ty predchozi. “A ted budoucnost, vybirej”

“Zase pojedes do ciziny, vidim tu more a rodinu, budes pracovat pro nejakou rodinu a bydlet hned u more.” No to teda nevim kde, rikam si, jedinou rec kterou umim, je nemcina a k Severnimu mori se me teda moc nechce. “Mam ted rozjednanou praci do Svycarska” rikam ji. “A ve Svycarsku je more?” hukne na me. “No neni.” odpovidam. “No tak tam nepojedes, poslouchej prece co ti rikam! Ty pojedes k mori!” mumle. “A tam potkas srdcoveho krale, uz tam na tebe ceka a je to cizinec a neni ani z te zeme. Zacatek bude tezky, ale nevzdavej to vyplati se ti to. Budes mit krasny zivot, budes cestovat a budes stastna.” Tak tohle rika urcite vsem, smeju se sama pro sebe. Ciganka se na me podiva pres tlumene svetlo nad stolem, nahne se az se ji na hlave zaleskne ples, na ktere by se jeji vlasy daly pocitat na prstech a hukne na me “Neveris? Jak chces, uvidis sama, karty nelzou a my cigani mame schopnosti a ted uz bez, vse uz bylo receno.” Pokladam dve stokoruny na stul a mirim ke dverim. “ Budes mit krasny zivot, skoro ti zavidim” mumla za mnou ciganka “uz tam na tebe ceka, nepoplet to, byla by skoda na nej cekat do dalsiho zivota.”

Oteviram dvere od cinzaku, je zima, mrazivy leden, ale me je horko a jsem spocena. Nikdo na me toho nevedel tolik, co ta ciganka. Jako by cetla z moji duse, vedela detaily, na ktere jsem uz i ja zapomela. Blizim se k autu, kde uz na me ceka kamaradka. “Tak co, jaka byla, co ti rekla?” vyzvida. “Dobra” odpovidam a nejsem schopna dalsich slov. V hlave me to rotuje. Celou cestu domu nemluvim a premyslim. Tihle cigani. More a srdcovy kral.

středa 10. února 2010

Svaty Maroun a Maronite

Vcera byl v Libanonu statni svatek, deti byli doma ze skoly a v televizi se vysilaly bohosluzby. 9. unor je svatkem svateho Marouna. A kdo to byl vubec svaty Maroun a proc je v Libanonu tak uctivany?

Svaty Maroun




Svaty Maroun take znamy jako sv. Maron byl v 5. stoleti syrskym krestanskym mnichem, ktereho po jeho smrti nasledovalo nabozenske hnuti, ktere se stalo zname jako Maronite. Cirkev, ktera vyrostla z tohoto hnuti je maronitska cirkev. Sv. Maroun byl znamy pro svou misijni praci, uzdraveni, zazraky a uceni o klasterni oddanosti k Bohu. Byl to knez, ktery se pozdeji stal poustevnikem. Jeho svatost a zazraky prilakaly mnoho nasledovniku a upoutaly pozornost v cele risi.

Maronitská cíkev

Maronitská katolická církev (مارونية) je katolickou církví v jednotě s Římem, původem z Libanonu.

Maronité byli na konci 4. století skupinou učedníků, shromážděnou okolo svatého Marona, který spolu s nimi založil mezi Antiochií a Aleppem klášter. Komunita těchto učedníků dodržovala vlastní tradice, až byla součástí antiošského patriarchátu. V 2. polovině 5. století se maronité postavili na stranu nauky Chalkedonského koncilu. V 8. století se maronitští mniši přestěhovali do libanonských hor, kde nadále žili v relativní izolaci. V tomto období se začali rozvíjet jako církev a jejich hlavou začal být biskup, který přijal titul patriarchy Antiochie a celého Východu.

Ve 12. století, když byl založen v Antiochii založen latinský patriarchát, udržovali maronité kontakt s latinskou církví. V roce 1182 ratifikovali formálně maronité svou jednotu s římským biskupem. Faktem však zůstává, že společenství s Římem nebylo v podstatě nikdy přerušeno. Začátkem úzkých vztahů s Apoštolským stolcem byla návštěva patriarchy Jeremjáše II. Al Amšití (1199–1230) v Římě na 4. lateránském koncilu. Tehdy také začala postupná latinizace maronitského ritu.

V 16. století obsadili Libanon Turci, a začala dlouhá staletí osmanské nadvlády. V 19. století začaly západní mocnosti poskytovat maronitům žijícím uvnitř osmanské říše ochranu, zvláště při masakrech v roce 1860 v Libanonu a v Damašku. Maronitský patriarcha sídlí od roku 1790 v libanonském městě Bšarre. V Libanonu dnes existuje deset maronitských diecézí s přibližně 850 farnostmi a šesti dalšími maronitskými jurisdikcemi na Blízkém Východě. V Římě též od roku 1584 existuje maronitská kolej.

Maronitská liturgie je západosyrského původu, ale doznala vlivu východosyrských a latinských tradic. Eucharistická liturgie je převážně variací syrské liturgie svatého Jakuba. Liturgie, původně sloužená v syrštině, se od 7. století (tj. od příchodu Arabů) slouží většinou v arabštině, používají se však i slova z aramejštiny.

U kněží a duchovních není vyžadován celibát, mniši však musí zůstat svobodní. Přesný počet Maronitů nebyl doposud stanoven, ovšem nejčastější odhady jsou něco kolem 3 000 000 osob. V samotném Libanonu dnes žije okolo 850 000 Maronitů a tvoří tak přibližně 25 % všech obyvatel Libanonu (ze zákona musí být prezident Libanonu Maronita). Mnoho Maronitů dnes žije v Jižní Americe, Kanadě, USA, Evropě a Austrálii, kde si založili vlastní farnosti, popřípadě začali vyznávat katolictví spolu s místní většinovou populací. Malá komunita Maronitů se rovněž nachází na Kypru, kam se dostali pravděpodobně během křižáckých výprav.

info Wikipedia

úterý 9. února 2010

Kam nas osud zaval - Jackie Saadeh




Kde jsi se narodila a neco o tobe:

Narodila jsem se na severu Libanonu a cele me detstvi a dospivani jsem prozila ve sve vesnici. Pote jsem se prestehovala do Beirutu, kde jsem studovala na univerzite dve bakalarska studia, zurnalistiku a zdravotnictvi. Zurnalistiku jsem zakoncila magisterskym studiem.

Kam jsi vycestovala a proc:

Odstehovala jsem se do Beninske republiky, kde pracuje muj manzel.

Co jsi od dane zeme ocekavala a jaka byla realita:

Ocekavala jsem, ze Benin bude daleko horsi. Slysela jsem bezpocet historek o tom, ze je Afrika peklo, ze zeny sedi jen cele dny doma, z nudy se prejidaji a tloustnou. Realita z meho pohledu je, ze Benin je hezkou zemi a lide jsou tu velice prijemni. Mam to tu rada, protoze je tu klid a bezpeci. Mam spoustu casu na cteni, cviceni a malovani. Manzelovi strycove a bratranci ziji tady, taky spousta libanoncu z jinych mest a vesnic, takze se nikdy necitime osamoceni. Samozdrejme, ze me chybi moje zeme a moje rodina, ale snazim se naucit se zit svuj novy zivot a vychutnat si ho.

Co jsi se naucila noveho a co ti to dalo do budoucna:

Naucila jsem za prve, ze Libanon je nejkrasnejsi zemi na svete! Za druhe, ze cestovani je hodne obohacujici jak pro mysl tak pro dusi, specialne, kdyz nova zeme, kde zijete je totalne jina a ma zajimavou kulturu jako Afrika. Ale bohuzel mame sklon zavirat nase oci pred krasou, ktera nas obklopuje, protoze plytvame casem steskem po nasi rodne zemi a nenavidime tu situaci, ktera nas odvlekla daleko z ni.

Co te v dane zemi prekvapilo a co bylo jine nez v tve :

Vsechno bylo absolutne jine. Co me prekvapilo uplne na prvni pohled bylo to, ze lide prodavaji na ulicich vodu v plastovych sackach a orisky v lahvich. (Coz je opakem v Libanonu a vsude jinde). Taxi jsou vetsinou motorky a ne auta (rika se jim Zemidjan), takze prakticky objimate ridice, aby jste nespadla. 90 % lidi tady veri v silu magie ( voodoo), take dokonce mame narodni volno k uctivani magie. Lide veri, ze mohou ublizit jeden druhemu pouzivanim ruznych triku a magie, a pritom nezalezi na tom, jestli jsou krestane nebo muslimove.

Kde zijes momentalne a co delas:

Ziji v Cotonou –nejvetsi mesto Beninske republiky, pracuji prilezitostne jako novinarka, ale nemam pravidelnou praci.

Jake jsou tvoje plany do budoucna:

Momentalne nemam zadna specificka prani, vychutnavam si svuj pobyt tady, chci byt uzitecna a chci byt co nejvice v kontaktu se svoji rodinou v Libanonu.

neděle 7. února 2010

Proc v te Africe vubec jsme

Proc jsme v Nigerii, kdyz pisu jak je to tam nebezpecne? Co nas tam drzi, kdyz tam nemame rodice? Odpovedi je Prace. V Libanonu zije asi 3 miliony libanoncu a dalsich 15 milionu jich zije v zahranici. Libanon je krasna zeme, ma hory, more, nadhernou prirodu, kulturu, historii a spoustu jinych veci, ale nema poradny pracovni trh. A prace, kterou si tam muzete najit je mizerne placena. V Libanonu se rika a asi na tom neco pravdy bude, ze s diplomem z university dostavate automaticky letenku do zahranici. Tak kazda, absolutne kazda rodina, ma nekoho v zahranici. Nigerie, Australie, Brazilie, Kanada, Dubai a spousta jinych zemi jsou pracovnim mistem pro mnoho libanoncu. Vetsina lidi z nasi vesnice v Libanonu pracuje prave v Nigerii. Mame v Lagosu celou rodinu, bezpocet bratrancu a sestrenic a kamaradu, ktere ja jsem za pul roku stravene v Libanonu nikdy nepoznala, ale zato jsem se s nema seznamila az v Lagosu. Nekteri berou Nigerii jen jako pracovni prilezitost a veri, ze az si nasetri penize, tak se vrati zpet do Libanonu. Hodne z nich ale Nigerii miluje a po navratu domu netouzi. Tak, kdyz kamarad, zijici 10 let v Africe, byl poslan za praci do Dubaje, nedokazal se s praci tam smirit a jedine co chtel, vratit se zpet na Cerny kontinent. Tak manzelka od Rogeroveho bratrance, kdyz po 15 letech zivota v Lagosu balila kufry a vracela se zit do Libanonu, kvuli detem, aby mohli jit na universitu tam, brecela kazdy den, ze chce zustat v Lagosu. Tak me kamaradka vypravela, ze kdyz jela z Beirutu na sever do Miziary a zrovna Izrael zacal bombardovat Libanon a ona z auta videla padajici bomby a snazila se tomu ujet, rozhodla se odejit za bratrama do Nigerie. Tak spousta libanoncu mluvi nigerijskymi jazyky hausa, yoruba a igbo. Tak tu ted v Miziare potkavam jednoho libanonce, co zil cely zivot v Nigerii a jedine obleceni, ktere nosi, je typicke muzske nigerijske obleceni. Tak tu mame ve vesnici Nigerian Avenue a tak sem prijela minuly rok nigerijska delegace z ambasady a celou vesnici vlaly nigerijske vlajky, a tak spousta libanoncu Libanon miluje, ale bez Afriky uz zit nedokaze a nechce .

Dalsi veci v Libanonu je to, ze nejstarsi syn prebira pozdeji funkci rodiny a mel by se o rodinu postarat. Nevim jestli to je tak po celem uzemi, ale u Rogera v rodine ta tradice plati. Proto je mit syna tak dulezite. Dcery se vdaji a odejdou a kdo zabezpeci rodice a mladsi sourozence, kdyz tady neexistuje duchod ani zadne socialni davky od statu? A Roger je prvorozeny. Tak my jsme sice mohli zustat zit v Evrope, ale naklady na ziti tam jsou obrovske a usetrenych penez malo. Kdo si muze v Evrope dovolit uzivit sebe, svoje deti a pozdeji i sve rodice? A Libanon taky neni nejlevnejsi zemi. Na druhou stranu tu funguje rodina jinak nez u nas. Tady me prijde, ze vsichni drzi vice pri sobe a navzajem si pomahaji. Kdyz nemas penize, ten kdo z rodiny ma, ti rad na vecnou oplatku pujci. Kazdy dobry skutek se ti vrati, jednou treba zase budes potrebovat ty nebo tvoje deti. Deti neposilaji sve rodice do domova duchodcu, ale staraji se o ne do poslednich dnu. University v Libanonu jsou drahe a starsi sourozenci se snazi platit pro sve mladsi bratry a sestry. Proto jsme nemohli zustat ve Spanelsku, takze kdyz prisla nabidka odejit a jit pracovat s Rogerovym bratrancem, ktery podnika v Africe, praci jsme bez rozmysleni prijali. I kdyz jsme skoncili na rok v Dubaji, predtim nez jsme se presunuli do Nigerie. Afrika se rozviji neuveritelnym tempem, mam pocit ze ani Evropa se nerozviji tak rychle. Pry behem sedmi let se zmenil Lagos k nepoznani tvrdila me manzelka Rogeroveho bratrance. Vsude se stavi, buduje a na prvni pohled nemate ani pocit, ze by mezinarodni krize Nigerii vubec postihla. A tak ten kdo muze, se stehuje do Afriky. A tak jsme tam skoncili i my..

“Afriya, Afriya, Afriya” znelo cele Vanoce v Libanonu od tech, co prileteli navstivit sve pribuzne a zname. “Afriya? Afriya helwe” (krasna Afrika) vykrikne z celeho srdce Rogerova teta a zacne me vypravet, jaka byla Nigerie pred 30 lety, kdyz tam jeste zila.

sobota 6. února 2010

Rok v Nigerii

Uz je to rok, co jsme se stehovali do Nigerie a po dlouhe dobe vecnych presunu to vypada, ze zustaneme delsi dobu na jednom miste. I kdyz ja jsem ted momentalne v Libanonu a zpet do Lagosu se vypravim asi az na konci roku uz s miminkem. Na Nigerii jsem si uz svym zpusobem zvykla i kdyz to bylo po pravde tezke zvykani a jeden z nejtvrdsich roku v mem zivote.

Prvni mesice jsem byla nadsena uzivala jsem si Afriku plnymi dousky. Jeji jinakost, barevnost, bezprostrednost a divokost. I kdyz me chybeli prochazky po evropskych mestech, divadlo, muzea, prednasky a jine kulturni akce, kterych jsme se v Evrope hojne zucastnovali, vse jsem brala s pokorou, neco za neco. Chvili po nasem priletu behem dne na frekventovane silnici u obchodniho centra Shoprite a kousek od naseho domu, banda vyrostku zastavila spolupracovnika me kamaradky, ktery bohuzel nemel zamcene auto, vlezli do auta a ukradli vse co nasli a jeste ho zbili, protoze neverili, ze beloch muze mit u sebe jen 1000 naira, ktere mu zustali z nakupu. Pak byli uneseni dva libanonci, pracujici pro stejnou spolecnost jako my, na more a zadano za ne million dolaru jako vykupne, dva tydny pote strileli v noci na Apapa bridge zlodejicci na jednu pani od nas z vesnice, nastesti mela neprustrelne auto a sofer ujel. Neuplynul ani mesic a dozvedeli jsme se, ze byla zabita jedna nigerijka vdana za libanonce taktez z Miziary. Jedna z nejhodnejsich pani, ktera nesetrila penezi na charitu ani v Libanonu ani v Nigerii. Sama byla bohatou podnikatelkou a zavist je bohuzel nepredvidatelna. Kdyz ji vypalili barak brala to jako znameni a koupila si neprustrelne auto. Dostihli ji na motorce, kdyz vystoupila z auta a pocitala s tim, ze v chramu pane se ji nemuze nic stat. Zastrelili ji uprosted bohosluzby v preplnenem kostele. “Pojd udelame si vylet, pojedem do Ikorodu mame tam stavebni mista pro firmu a cesta je bezpecna” rekl jednoho dne Roger. Sedli jsme do auta a jeli. “Ahojte jak se mate? Je sice hezke, ze jste prijeli, ale nezustavejte tu dlouho, prepadavaji to tu, biji nam nase nigerijske zamestnance a my musime platit silene penize, aby nas nechali pokracovat ve stavbe, dokud tu nebude zed a ozbrojena ochranka neni to tu bezpecne” varoval nas kamarad, ktery mel cely projekt na starosti. A ja dostala strach, sileny strach, ze se tohle muze stat i nam, ze se jednoho dne Roger nevrati domu, ze nam nekdo neco udela, ze uz nikdy neuvidim svoji rodinu a pratele. Odmitala jsem jet kamkoliv po setmeni, odmitala jsem jet kamkoliv dal mimo Lagos. Vrchol vseho prisel jednu nedeli, kdy jsme jeli do obchodu a po nakupu se nam jeste nechtelo domu, nas ridic ma v nedeli volno tak ridil Roger, chteli jsme se projet po Lagosu a tak jsem zahli z hlavni cesty na silnici doprava, zniceho nic se vyritili dva lagosti policajti-hlidaci, nastesti ti beze zbrani, na motorce z krovi a zacali mlatit palicemi do auta. Rvali, ze jsme vjeli do jednosmerne ulice. Vsadila bych se, ze znacku, ktera mela jednosmernou ulici oznacit, sami sebrali, aby se tak v krovi schovani mohli vyzivat na autech a brat neuveritelne uplatky. Mlatili nam do auta, aby jsme otevreli dvere. Otevrete v Lagosu dvere ci okynko a oni uz si poradi, mate policajty naramovane v aute a nenechaji vas odjet az po tucnem uplatku. Proc platit za neco, co jsme neudelali? Roger nesmlouval, vycoufal a ujel. Policie nas sice pronasledovala, ale do druheho okrsku uz nemohli, tak nas nechali jet. Srdicko me busilo, cela jsem se trasla, dojela domu a zacala rvat, ze tu zit nebudu, ze to tu nenavidim. Vsechny ty jejich podrazy na bile lidi, vsechny ty jejich 419, vsechny ty jejich ulhane zamestnance, strach o nase zivoty, mrzaky na ulicich, spinu, korupci, nasi 3 metrovou zed, to ze musime mit hlidace, neprustrelne auto, protipancerove dvere od baraku, mrize v oknech, to ze se musim zamylat I ve vlastni loznici a u hlavy mam spinac na alarm, kdyby se neco nahodou v noci stalo, zacala jsem nenavidet vsechny moje knizky co jsem si dovezla, Dalailamu a jeho Cestu ke stesti, Louise Hay a jeji Miluj svuj zivot, knizky od Osha, knizky o lasce, porozumeni a soucitu v zemi, ktera ma k lasce k bliznimu opravdu malo.

Tyden na to spadl pri uklizeni nasi uklizecce, keramicky andilek, co jsem mela od zname pro ochranu do Afriky a rozmlatil se na kusy. Znameni? Zacalo me byt spatne, motala se me hlava, boleli me klouby, nemohla jsem jist, cela jsem se trast a byla unavena a pritom nemohla spat, sotva jsem chodila. Zacala jsem zvracet a jeli jsme do nemocnice. Malarie, znel vysledek vysetreni. Prasky nesnesl muj zaludek, musela jsem do nemocnice na kapacku. Na druhy den me pustili domu, vyslabla jsem doma zkolabovala, takze jsem jeli zpet. Muj zaludek, ktery uz byl rozhozeny vsema antibiotikama nesnesl absolutne nic a bylo jasne, ze v takovem stavu v Nigerii nemuzu zustat. V sobotu v 10 rano me odpojili z kapacky a ve 4 odpoledne nam letelo letadlo do Evropy. V Cesku jsem zustala 2 mesice, Roger se musel vratit zpet, delalo me problemy ujit par kroku, delalo me problemy snist cely rohlik, nemohla jsem vylezt z postele. Veskere testy na nemoci a infekce byli v poradku, zaludek taky v poradku. Malarie to pry nebyla, pry nemam v krvi protilatky. Pry v Africe maji kazdou nemoc za malarii, reknou vam v Evrope. A pry v Evrope neumi poznat malarii, reknou vam v Africe, vyberte si. Po mesici jsem byla schopna se usmat.

A pak me to vsechno doslo…. Nevzdam se. Naucim se tam zit. Kazda zeme je jedinecna a Nigerie je sice nebezpecnou zemi, ale ma taky spoustu veci co nabidnout. Co nas nezabije to nas posili. Vidim vsechno, protoze to tak videt chci. Ten problem je ve me. Ta zeme je takova a ja bud ji budu respektovat a naucim se tam zit nebo se muzu sebrat a jit. Nicemu tam nerozumim a da se tam vubec necemu rozumet? Snaha o preziti, uloupeni si pro sebe co muzu. Je to zkouska, mam co jsem chtela, vzdy byla Afrika mym snem, proc ted utikat? Vsude jsem si svym zpusobem zvykla, zvyknu si I tam. A zavolala jsem Rogerovi, ze se tam chci vratit, ze tam zustaneme, ze uz se nebudu nikam stehovat, ze to zvladnu, a ze tam budu stastna.

A vratila jsem se. A byla jsem stastna, ze jsem zpet. Zmenena, posilena. Zacala jsem si vazit hole existence zivota. Zacala jsem videt veci s usmevem. Ja tu bidu sveta nezmenim, proc se kvuli tomu trapit? A jsou tihle chudi lide opravdu smutni? Naucila jsem se chapat, ze kazdy clovek na zemi ma urcite poslani, kazdy se tu ma neco naucit a ja nevim, co se maji naucit ti ostatni, nemuzu pomoci vsem, jsme tu kazdy sam za sebe. A jedine, co muzu udelat je zmenit sama sebe svuj pohled na svet. Rok v Nigerii byla pro me nejtezsi zivotni zkouska. Zmenila me od zakladu. Stala jsem se silnejsi a pochopila zase kus sveta a kus sebe. A ted uz zase muzu rict “Afrika je jedinacna, Afriku miluju a po Africe se me styska”

pátek 5. února 2010

Poselstvi od protinozcu - Marlo Morganova

Narodila jsem se s prázdnýma rukama. Zemřu s prázdnýma rukama. Život jsem poznala v jeho plnosti s prázdnýma rukama.






Neco me mozna melo varovat, ale nepocitila jsem nic zvlastniho. Udalosti vsak jiz byly v chodu a dravci cekali v dalce na svou obet. Zavazadla, ktera jsem teprve pred hodinou vybalila, se mela druhy den oznacit jako nevyzvednuta a ulozit na nekolik mesicu do uschovny. Mela jsem se stat dalsi Americankou, ktera beze stopy zmizi v cizi zemi.
Bylo horke rijnove rano. Stala jsem na prijezdove ceste luxusniho australskeho hotelu a vyhlizela neznameho posla. Nejen ze jsem nepocitila ani stin predtuchy, ale moje srdce doslova zpivalo. Citila jsem se bajecne, plna ocekavani, uspesna, dobre pripravena. V duchu jsem si rikala:"Dnes je muj den."
Na tocitou prijezdovou cestu vjel otevreny dzip. Pamatuji si, jak pneumatiky zasycely na rozpalene dlazbe. Od ziveho plotu s jasne rudymy kvety vystrikla sprska vody a dopadla na zrezively kov. Dzip se zastavil a ridic, asi tricetilety domorodec, pohledl mym smerem. "Pojd" pokynul mi tmavou rukou. Hledal svetlovlasou Americanku. Ja jsem zase ocekavala pruvodce, ktery me mel dovezt na schuzku s domorodym kmenem. Pod nesouhlasnym pohledem modrookeho australskeho vratneho v uniforme jsme se beze slova dohodli.
Jeste nez jsem se neobratne vyskrabala do terenniho vozu v lodickach s vysokymi podpatky, bylo mi jasne, ze jsem prilis nastrojena. Mlady ridic po me pravici mel na sobe sortky, obnosene bile tricko a tenisky obute naboso. Kdyz mi hostitele rekli, ze pro me zaridi odvoz, predstavovala jsem si, ze prijedou nejakym normalnim autem, treba Holdenem, pychou australskeho automobiloveho prumyslu. Nikdy by me ve snu nenapadlo, ze me vyzvednou v otevrenem vozidle. Presto jsem byla rada, ze jsem se nastrojila, horsi by bylo, kdyby se ukazalo, ze nejsem dost svatecne oblecena na schuzku a banket, poradanou na mou pocest domorodym kmenem u prilezitosti predani ceny, kterou mi jeho clenove udelili.

Tento román vypráví příběh americké lékařky, které se naskytla příležitost poznat život jednoho australského domorodého kmene. Zde objevuje svět, ve kterém platí zcela jiné zákonitosti: domorodci žijí v naprostém souladu s drsnou přírodou, mají mimořádně vyvinutý orientační smysl a jsou schopni přežít i v těch nejnehostinějších podmínkách. To, jakým způsobem tito, ač na první pohled primitivní, lidé nahlíží na duchovní svět, jejich autentičnost a prostota mohou být velkou výzvou k zamyšlení se nad smyslem a prioritami našeho vlastního života a principy moderního, „civilizovaného“ světa.

Po obvyklem rannim obradu me nacelnik Cerna Labut vzal za ruku a privedl bliz k ohni.Uta mi rekl, ze mi chce dat zvlastni pozehnani. Ostatni se shromazdili kolem nas, takze jsem stala v kruhu vztazenych pazi.Vsichni meli obliceje obracene vzhuru a oci zavrene. Nacelnik Cerna Labut promluvil k nebesum a Uta tlumocil: "Vitej, Bozska Jednoto.Stojime pred tebou s jednim z Mutantu. Vykonali jsme s touto zenou cestu a vime, ze je v ni jiskra tve dokonalosti. Dotkli jsme se ji a zmenili jsme ji, ale promenit Mutanta neni snadny ukol. Jak vidis, jeji podivna bleda plet uz dostava prirozenejsi hnedou barvu a jeji bile vlasy ji odrustaji a namisto nich se na hlave uchytila krasna cerna kstice. Nepodarilo se nam ale zmenit zvlastni barvu jejich oci.
Naucili jsme ji mnoha vecem, a naucili jsme se take neco od ni. Zda se, ze v zivote Mutantu existuje neco, cemu se rika omacka. I kdyz znaji pravdu, pohrbivaji pod korenenou vrstvou pohodli, materialismu, nejistoty a strachu. V jejich zivotech je take neco, cemu se rika cukrova poleva a to symbolizuje zpusob, jakym travi temer cely cas vymereny jejich existenci: povrchnim, umelym, docasnym konanim, ktere prijemne chutna a ma pekny vzhled. Stravi vsak prilis malo casu rozvijenim sveho vecneho byti.
Vybrali jsem si tuto Mutantku a nyni ji propoustime jako ptaka z hnizda, aby letela daleko a vysoko a aby kricela jako lednak, aby povedela tem, kdo naslouchaji, ze odchazime.
Nesoudime Mutanty. Modlime se za ne a propoustime je tak, jako se modlime za sebe a propoustime nas samotne. Modlime se, aby se zamysleli nad svym jednanim a hodnotami a aby se poucili, ze veskery zivot tvori jeden celek, nez bude pozde. Modlime se, aby prestali nicit Zemi a sebe navzajem. Modlime se, aby se dost Mutantu stalo opravdovymi lidmi a aby zasahli. Modlime se, aby svet Mutantu vyslechl a prijal naseho posla. Tim konci nase poselstvi."
Inspiratorka me pak vedla dal, a kdyz zacalo vychazet slunce,ukazala mi mesto, ktere lezelo pred nami. Nadesel cas, abych se vratila zpet k civilizaci. Moje spolecnice odvratila hnedou vrascitou tvar a zahledela se pronikavyma cernyma ocima za okraj skalisek. Rikala cosi svym jazykem a pritom ukazovala na mesto. Pochopila jsem, ze dnesni rano ma byt okamzikem propusteni - mam byt propustena kmenem a soucasne mam propustit sve ucitele. Kolik jsem se toho od nich naucila? Odpoved na tuto otazku prinese teprve cas. Budu si vsechno pamatovat? Zvlastni bylo, ze mi zalezelo vic na tom, abych spravne dorucila jejich poselstvi, nez ze se mam vratit mezi Australany.
Kdyz jsme dosli zpet ke skupine, rozloucila jsem se s kazdym clenem zvlast. Dali jsme si sbohem zpusobem, ktery plati po celem svete mezi opravdovymi prateli - objali jsme se. Uta rekl:" Nemohli jsme ti dat nic, cos uz nemela, ale citime, ze ses presto od nas naucila prijimat a brat. To je nas dar." Nacelnik Cerna Labut me vzal za ruce. Zdalo se mi, ze mel v ocich slzy. Byla jsem si tim jista. "Ma pritelkyne, prosim te, abys nikdy neztratila sva dve srdce" pravil a Uta jeho slova prekladal. "Prisla jsi k nam se dvema otevrenymi srdci, ktera jsou ted naplnena pochopenim a vrelymi city k nasemu i k tvemu svetu. Dar, ktery jsi mi dala, je druhe srdce a ja jsem ziskal znalosti a pochopeni, ktere predci vsechno, co jsem si kdy predstavoval. Nesmirne si naseho pratelstvi vazim. Jdi v miru a necht te nase myslenky ochranuji." Pak se mu rozzarily oci a zamyslene dodal: "Setkame se znovu a tentokrat to bude bez nasich obtiznych lidskych tel."

A par citatu, za ktere dekuji Alence ;)
Všechno na zemi se děje za určitým účelem. Všechno má svůj důvod a neexistuje nic jako náhoda nebo rozmar přírody, zrůda nebo tvor, který by nezapadal do svého prostředí. Existují jen nedorozumění a záhady, které ještě nebyly odhaleny nám, smrtelníkům.

Lidé nemohou existovat, jestliže se budou vyhýbat všemu, co jim připadá nepříjemné, místo aby se to snažili pochopit.

Vzhledem k volbě, kterou jste udělali v minulosti a k vaší svobodné vůli rozhodovat se v přítomnosti, se nacházíte tam, kde máte být.

Každému člověku, s nímž se setkáme, něco automaticky dáváme. Avšak co to bude, to si pečlivě vybíráme. Našimi slovy a naším jednáním vědomě připravujeme půdu pro život, jaký chceme vést.

Od hada se můžeme poučit, když pozorujeme jeho časté svlékání kůže. Kdybychom byli stejní ve věku sedmi let jako ve věku třiceti sedmi, získali bychom toho v životě věru málo. Je nezbytné odhazovat zastaralé myšlenky, zvyky a názory – někdy i staré partnery. Naučit se nechávat věci za sebou je jedna z nejtěžších životních lekcí. Shazování staré kůže nedělá hada ani lepším ani horším. Had koná prostě to, co je nutné. Kde není místo, tam se nemůže vejít nic nového. Kdo se zbaví staré zátěže, bude se cítit i vypadat mladší.

Život je služba nám samým. Můžeme obohatit vlastní život, dát něco sami sobě a být tvořiví a šťastní jen potud, pokud si to sami dovolíme.

čtvrtek 4. února 2010

Proc jsem zustala v Libanonu

Uz 3 tydny jsme od sebe. Roger se vratil zpet do Nigerie za praci a ja zustala v Libanonu. Jak uz jsem se tu zminovala cekame nase prvni miminko a jelikoz jsem mela na zacatku mensi problemy, doporucil me doktor necestovat zpet a zustat tady. V Nigerii se da sice taky najit kvalitni pece, jedna vyborna klinika je dokonce v Lekki asi 5 minut autem od naseho baraku. Profesionalni nigerijsky lekar, vlastnik kliniky, me byl doporucen vetsinou libanonek, co k nemu chodi. I kdyz jsem na klinice videla i jine bile zeny v pokrocilem stadiu tehotenstvi, predevsim manzelky nigerijcu, ktere se pravdepodobne rozhodly v Nigerii i porodit, vetsina cizinek vsak cestuje do svych zemi, kde travi zbytek tehotenstvi nebo aspon odleti pred porodem. Dokonce jsem slysela, ze i samotne bohate Nigerijky letaji porodit sve deti do Ameriky nebo Anglie, protoze tam je preci jen lekarska pece na jine urovni. Ono asi kdyz na klinice v Lagosu platite 200$ dolaru kazdy mesic jako registracni poplatek + dalsich 50 az 100 $ za ruzna vysetreni; cenu porodu, nebo operaci pri komplikacich, si netroufam odhadnout; to se pak cena vysetreni asi vyrovna I cenam v cizine, nehlede na to, ze treba u nas v Cesku mame kvalitni pristroje. Kvalitu pristroju v Nigerii si neodvazim odhadnout, ale na klinice, kde jsem byla, se v obrovske krasne kancelari v rozku krcilo obycejne nemocnicni luzko se starsim ultrazvukem, zadne specialni gynekologicke kreslo. A ja tak po minule spatne zkusenosti s mimodeloznim tehotenstvim chodila k doktorovi co tri dny, aby jsme preci jen neco nezanedbali a neco neprehlidli a ja nedej boze nemusela v Nigerii na operaci. I kdyz dobry doktor se neda soudit podle pristroju, ale preci jen…..Dokonce jsem slysela historku od kamaradky, kdy jedne nigerijce, ktera navstevovala dobrou kliniku v Lagose, ne vsak tu moji, tvrdili, ze mimi je v poradku, a kdyz odletela rodit do Londyna, doktor se ji pri predporodnim vysetrovani zeptal, ze je urcite pripravena na to jak se o sve postizene dite musi postarat. V Nigerii o tom samozdrejme doktor vedel, ale nic ji nerekl, aby z ni dale mohl zdimat slusne penize kazdy mesic. Dite se narodilo mentalne postizene. Ale ruzne veci se muzou stat ruzne na svete, me zase malem zemrela kamaradka v Cesku protoze doktor zanedbal to, ze ji bylo pred porodem a po porodu spatne, motala se ji hlava a zvracela, nechali ji tyden na pozorovani v kompletne vybavene nemocnici a za cely tyden neudelali jedine vysetreni az kdyz prestala citit ruku operovali ji krvaceni do mozku za pet minut dvanact. Takze clovek si asi nevybere a co se ma stat se stane at jsme kdekoliv.

Takze kvuli temhle vecem, kvuli malarii, kterou jsem mela minule leto, a v zadnem pripade bych si ji nechtela zopakovat tehotna, kvuli hygiene a kvuli mojim komplikacim na zacatku tehotenstvi jsem se rozhodla zustat v Libanonu. Tady mam moc dobreho doktora, platim v porovnani s Nigerii 40$ za vysetreni, coz je tak jednou za 3 tydny az mesic. Doktor studoval ve Francii, a v Parizi i delsi dobu jako gynekolog pracoval, delal me i laparoskopickou operaci pred dvema lety a nasledne cisteni, takze mu svym zpusobem duveruji. Muzu mu volat kdykoliv i v noci a o vikendu v pripade problemu. A v Libanonu se me libi, ze Vas gynekolog je s vama cele tehotenstvi a pak vas i rodi. Takze se zase rozhoduji jestli vubec letet do Ceska jako jsem to mela puvodne v planu nebo zustat taky, kdyz se tu citim dobre. Ale na to vsechno je jeste cas ;)

Jinak jsem ve 14 tydnu tehotenstvi, jeste nevime, co to bude a je nam to svym zpusobem jedno, hlavne ze to bude zdrave. Jmena uz mame asi 2 roky ;) Pro kluka Anthony po Rogerovem tatinkovi, v Libanonu se davaji jmena rodicu z ucty k nim, a pro holku Anna Maria, Anna po moji babicce a Maria po Rogerove babicce, shodou okolnosti muj deda je taky Tonik, tak by moji prarodice byli poteseni v obou pripadech ;)

A foto z kontroly z minuleho tydnu ;)

úterý 2. února 2010

Vsichni stejni

“Bez prosimte na dvur a zavolej Viktora” rika me asi 3 dny po priletu do Nigerie Roger. Vylezam ze dveri a volam na 5 clenou skupinku na dvore “Viktore, pojd sem” snazici se nedivat na nikoho z nich, ale tak nejak na vsechny, protoze se na me usmiva pet absolutne stejnych tvari. “No tak, co je Viktore?” snazim se predstirat, ze si pamatuji ktery z nich je Viktor a zvysuju hlas v domeni, ze me kluci neslysi. Ti se zubi a rechtaji se dal “Madam Viktor tu neni, jel do mesta” “Aha, tak mu vyridte, ze az prijede zpet, tak at za mnou prijde” rudnu a rychle zaviram dvere. Za pul hodiny se objevi cerna kudrnata hlava ve dverich “Viktore to je dobre, ze jsi prisel, manzel te potrebuje bez za nim” “Madam ja nejsem Viktor, ja jsem preci vas kuchar” smeje se mladik.

“Ne ne, ten obraz je drahy, kdyz das slevu tak si ho koupim” rikam prodavaci, ktery me tvrdi, ze obraz maloval on sam. Chvili se dohadujeme, prodavac me vysvetluje techniku se kterou obraz maloval a kterou stejne nechapu, kolik casu spotreboval, kolik barev, kolik stetcu a nevim ceho jeste. Jenze ja dobre vim, ze kdybych byla mistni, tak me ho proda za polovinu a tak se hadam dal. Z dali nas pozoruje dalsi muz opreny o stenu, pote prichazi a pta se “A jakou slevu chcete madam?” a ja v domeni, ze je to majitel onoho obchudku s obrazy zacnu prosazovat svoji cenu . “Tak co plati?”naleham na nej. “Madam ja nevim, ja jsem preci vas ridic, ja jsem Vam chtel jen pomoci usmlouvat cenu”

“Jimmy mas jit do kancelare”mluvim na jednu z divek sedicich venku na lavicce. “Ja nejsem Jimmy madam, ale Edith” “Uff a kde je Jimmy?” ptam se.”No prece tady” a ukazuje na vedle sedici kamaradku.

Ne netrpim demenci ani alzhaimrem (pevne v to doufam;), jak by si nekdo mohl myslet. Ja mela uplne jiny problem po priletu do Afriky. Me totiz vsichni prisli uplne, ale UPLNE stejni. Nevim jestli i africani maji ten problem s nama Oyibo, ale asi ano. Na kluky jsem postupem casu vyzrala, ale s holkama menici si kazdy tyden svoji paruku na hlave mam tedy problem doted, tak jim radsi z baraku na dvur volam na mobil ;)