čtvrtek 21. ledna 2010

Kam nas osud zaval - Martina Zapletalova




Kde jsi se narodila a něco o tobě:

Narodila jsem se na v Kroměříži, ve střední Moravě.

Po skončení základní školy jsem začala studovat místní hudební konzervatoř, obor housle. Po celých 6 let studia jsem nikam dlouhodobě nejela, nebyla jsem ani ten typ co vyrazí s kamarády někam do přírody kempovat nebo se jen tak vydá stopem do neznáma. Měla jsem ale vnitřní svět a zajímala se o cizí země, kultury... Někdy v těch mých 17 jsem se rozhodla, že po škole nechci nic jiného než odjet a nechat se dál vzdělávat životem samým... A postupně jsem si uvědomila, že Španělsko bude ta pravá země, kde začít.

Kam jsi vycestovala a proč:

Po absolvovaní konzervatoře, tehdy mi bylo 21 let, jsem začala řešit zejména španělštinu a pak i realizaci odjezdu, práce, výběr města, atd. Nakonec jsem se rozhodla pro au-pair pobyt. Moc jsem chtěla jet do Andaluzie, ani už nevím, proč mě tak tehdy fascinovala, asi proto, že je to takové to ryzí Španělsko, flamenco a noční život... Jednoduše to, co vám nabízí cestovatelské příručky. Ale nakonec mě agentura poslala do Barcelony. Já ještě rychle pilovala španělštinu, se kterou mi pomáhal jeden kubánský profesor, v domnění, že se určitě rozmluvím během prvních měsíců.... Jak málo jsem toho tehdy věděla o autonomních oblastech Španělska a jejich jazycích....

Co jsi od dané země očekávala a jaká byla realita:

Do Barcelony jsem přijela s myšlenkou, že i když neumím španělsky, tak anglicky se domluvím určitě dobře a všude. To byl první omyl. Španělé se anglicky jen stěží domluví a paní, která spolupracovala se Student Agency jako poradkyně, anglicky taky neuměla, takže náš rozhovor po příjezdu byl velmi zajímavý a připomínal znakovou řeč. Také jsem se těšila až začnu mluvit španělsky s rodinou. Další omyl. Šestiletý Eduard navštěvoval soukromou britskou školu a jeho rodiče požadovali, abych s ním mluvila výhradně anglicky. Ale já přesto neztrácela iluze o španělštině v praxi a vyrazila do ulic, kde mě čekal další šok a to v podobě všech nápisů v katalánštině, o které jsem neměla do té doby ani tušení.... Taková byla tedy realita. Já sama v téměř 2 milionovém městě jsem se nedomluvila anglicky, španělsky velmi špatně a katalánsky ani slovo. A to byla úžasná výzva.

Co jsi se naucila noveho a co ti to dalo do budoucna:

V prvé řadě jsem se naučila jak nevychovávat své vlastní děti. Za ten rok v Barceloně jsem pracovala u dvou rodin a pokaždé to bylo to samé, kdy dítě mohlo všechno, rodiče neměli po celodenní práci energii na nějakou výchovu a tak to bylo mnohdy na zbláznění. Ale přesto všechno jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčná, a i přes občasné depky z nedostatku soukromí nebo z pocitu méněcennosti mi práce přinesla mnoho zkušeností a děti mi denně něčím vykouzlily úsměv....

Jelikož jsem brzy pochopila, že sama se v Katalánsku španělštinu nenaučím, zapsala jsem se do kurzu na Escuela Oficial de Idioma. Po pohovoru, kdy jsem na všechny otázky odpověděla “no comprendo” (nerozumím) jsem se zařadila mezi začátečníky a tak začala má cesta studiem, která trvá až doteď.

Za rok jsem v Barceloně vystřídala 2 rodiny, potkala přítele, se kterým jsem pak žila v Portbou, zapomenuté vesničce v horách, kterou od Francie dělí jen kopec, studovala jsem v Gironě a pracovala 5 letních sezón v hotelu a občas učila děti na housle v akademii v Cardedeu.

V Katalánsku jsem se naučila za těch 5 let zejména jedné věci, pochopit jejich identitu, pochopit jejich boj za osamostatnění se a pochopit katalánštinu samotnou, její obrovskou sílu, kterou v sobě skýtá. Katalánci jsou na svůj jazyk velmi hrdí, stejně jako Baskové na baskičtinu. Musím se přiznat, že první roky byly kruté, protože se mi katalánština vůbec nelíbila, a to, jak mě do ní všichni nutili se mi zprotivila ještě víc. Můj tehdejší přítel byl obrovský patriot a španělsky mluvil prakticky jen se mnou. Po mně katalánštinu vyžadoval taky a já si k ní postupně vypěstovala nenávist. Zní to absurdně, ale když jsem se po 3 letech vracela do Česka studovat španělskou filologii a zapsala si katalánštinu jako volitelný předmět, začala jsem k ní nacházet cestu... Myslím, že tady platí zásada, že když vás do něčeho někdo nutí, tak se vám to většinou tak zprotiví, že děláte všechno pro to, abyste se tomu vyhnuli obloukem.

Co tě v dané zemi překvapilo a co bylo jiné než v tvé :

V Katalánsku mě denně něco překvapilo, někdy pozitivně, někdy negativně. Byla jsem v šoku z toho, jak místní rodiče přistupují ke svým dětem. Ty měly běžně hlavní slovo, mockrát jsem zažila hysterické scény na ulici, kdy si rodiče nevěděly rady. Fyzické tresty byly zakázány. V mé druhé rodině jsem se starala o 2 a půl letou Albu, která byla tak neuvěřitelně rozmazlená, že mi mockrát udělala scénu v supermarketu, kdy se začala válet hystericky po zemi nebo doma házela jídlo všude kolem sebe, načež její otec se jí snažil domluvit, že se to nedělá. Já jen seděla vedle a nevěřícne kroutila očima. Albu jsem každé ráno vozila autobusem do školky a téměř denně to byl boj ji obléct a dostat do autobusu.

Překvapila mě také pracovní doba v Katalánsku, lidé tady pracují až od 9 hodin většinou, mají pak několik hodin přes poledne volno na oběd a siestu a pak zůstávají v práci až do 19-20 hodin. Poté jdou mnohdy s přáteli na večeři a spát chodí až kolem 2 hodiny ráno. V Česku jsme zvyklí si odpracovat své co nejdřív a pak trávit odpoledne a večer většinou doma, víkendy na chatě, zahradě. Katalánci mají rádi společnost a jídlo. Dokážou trávit hodiny u jídla a mluvit o čemkoliv, zejména o politice, která se jich silně dotýká. Na jejich životní styl jsem si zvykla a byl mi sympatický. Líbilo se mi, jak se umí bavit a jak nemyslí na zítřek, jak dokážou oddělit práci od zábavy a jak prožívají všechny svátky. Zvykla jsem si na půlhodinové čekání v masně, která byla, jak se zdálo centrem společenského života a občas se i přidala do debaty. Vždyť přece není kam spěchat! ;) A milovala jsem trhy, trávila jsem tam i celé dopoledne, mezi nákupem jsem se dověděla, že prodavač zeleniny je z Granady a jeho dcera čeká své první dítě. A po cestě mezi jednotlivými stánky ochutnala několik druhů sýrů a koupila si džus z čerstvého ovoce. Trhy ve Španělsku jsou prostě rituály.

Musím přiznat, že mile mě překvapil životní styl starších lidí, kteří ve svých 80 vypadali skvěle, dbali na sebe, a i na malých vesničkách jsem si všimla, že jsou velmi moderní, nejen vizáží ale i svými názory.

Co se týče byrokracie, tak tam se Španělé moc nevyznamenali, mockrát jsem se setkala s úředníky, kteří nevěděli, že Česká Republika je v EU, někteří byli překvapeni, jak to, že neumím rusky, jednou po mě chtěl policista ve vlaku víza a nechtěl přijmout fakt, že jakožto Češka víza nepotřebuju, a setkala jsem se i s názorem, že Česko je zemí třetího světa. Problémy měla moje kamarádka, která si v bance chtěla otevřít účet a ředitel zmíněné banky ji poslal na cizineckou policii pro číslo, tam strávila celý den, kdy ji policisté podezřívali, že její pracovní smlouva je padělek, nakonec jí sdělili, že je vše v pořádku, že ředitel banky by se měl poučit o tom, že země Evropské Unie nepotřebují žádné speciální číslo, aby si mohli otevřít účet, a poslali ji domů.

Za největší zklamání považuji situaci opuštěných zvířat, útulky a všeobecně chování Španělů ke zvířatům. Zde zdůraňuji, že mluvím z osobní zkušenosti a mého pohledu, jsem si jistá, že situace není stejná v celém Španělsku. V Portbou, kde jsem bydlela bylo mnoho loveckých psů, které majitelé nechávali v naprosto šílených a zoufalých podmínkách v kotcích. Jednou jsme našli v kontejneru 3 narozené štěňátka pointera, které jsme okamžitě odvezli domů a s pomocí veterinářky je zachránili a po 2 měsících je dali k adopci na farmu. V každém městě nebo vesnici jsem si všimla na ulici opuštěných koček, u lesa jsme jednou narazili na mladého zmateného psa, kterého tam s velkou pravděpodobností majitelé nechali. I toho se nám nakonec podařilo udat do dobrých rukou. Ale pokaždé mě zabolelo u srdce při pohledu na opuštěná zvířata nebo na ta, co se v kotcích doslova dusila na vlastním obojku.... Když jsme se starali o zmiňovaná štěňátka, obvolávali jsme i útulky, protože až do poslednícho okamžiku se nám nepodařilo sehnat vhodného člověka na adopci. O místních útulcích jsem se dověděla, že za umístění psa se tam platí nekřesťanské peníze a mnohdy ho nechají z důvodu kapacity utratit. S poslední zprávou o situaci psů ve Španělsku přišla má kamarádka, která si adoptovala španělského chrta Galgo. Tito psi jsou ve Španělsku využíváni pouze k závodním účelům a až přesáhnou 4. rok života a nemají už tolik energie jsou odstraněni do útulků, kde většinou žijí v zoufalých podmínkách a umírají...

Kde žiješ momentálně, co děláš a jaké jsou tvé plány do budoucna:

Momentálně žiju v Česku, studuju v Brně španělskou filologii a letos je mým posledním na fakultě. Po skončení bych chtěla odjet na léto do Španělska, asi znovu do Katalánska, kde mám zkušenosti s prací, mohu využít katalánštinu a mou 5 letou praxi na hotelu. Cítím se ale Španělskem už plná, cítím, že potřebuju změnu a poznat něco jiného. Život tam je, i přes všechny nepříjemnosti, které jsou ostatně v každém státě, krásný a je to jedna ze zemí, kde si dokážu představit žít, ale na světě je tolik míst, které lze navštívit a já bych se nechtěla ještě vázat na jedno místo.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Souhlasím se vším co Martina napsala, žila jsem ve Španělsku skoro deset. Akorát mi chybí zkušenosti s Katalánskem, já žila na jihovýchodě, v Murcii. Ta krutost ke zvířatům je dle mě v celém Španělsku, taky jsem z toho byla špatná. Jinak život tam je plnější, má grády, ale jak se říká všude je chleba o dvou kůrkách. Mmch jsme s Martinou z jednoho okresu :)Přeju ti ať ti tvé plány vyjdou. Monika

Martina řekl(a)...

Ahoj Moniko, děkuji a je smutné, že i na jihu je situace co se týče zvířat stejná... Měj se moc pěkně, Martina

spoon řekl(a)...

moc pekna fotka a zajimavy clanek (nebo bych mela rict rozhovor?) Je to prvni ze serie?? :) Neco jako JAK SE ZIJE.... (tuhle me zaujal a pak odradil clanek v echu http://www.echomagazin.com/sk/clanky/prakticke_rady_uk/zivot_v_uk/jak_se_zije_moje_zkusenost_matky_v_anglii) je to dobry nazev pro rubriku...Tak se tesim na pokracovani :)))

Monika Saadeh řekl(a)...

Spoon dekuji..Rubrika se jmenuje Kam nas zivot zaval a uz je tam i jeden clanek Marcela Jelves Chile-Spanelsko. Jinak ten rozhovor, co jsi dala odkaz nejak nechapu tu maminku, proc teda v UK zustava. Kdyz vypne v Cesku topeni a vodu necha tect jen curkem, tak taky usetri ;)A pise o Uk jako by byla nekde na Aljasce izolovana bez kamaradek atd..No jake si to kdo zaridi takove to ma, co?