pondělí 25. ledna 2010

Iluze - Richard Bach




Jmenuji se Richard Bach, letec a spisovatel. Po úspěchu mojí knížky Racek Jonathan Livingston jsem často dostával otázku: „Co napíšeš teď Richarde?" „Co proboha?" Odpovídal jsem že už nemusím napsat nic - ani slovo a že mé knihy už řekly vše. Po dočasném strádání, potom co jsem si znovu koupil auto a dalších událostech jsem, byl rád, že už nemusím vždy pracovat až do půlnoci. A přesto, když jsem skoro každé léto vytáhl svůj starožitný dvouplošník a zájemcům nabízel lety za tři dolary, jsem znovu pocítil staré napětí. Ještě zbývalo něco, co jsem zatím neřekl. Psaní mi vůbec nepůsobí potěšení. Když se mohu k nějaké myšlence tam venku ve tmě otočit zády, jestliže se mohu vyhnout tomu abych rozvíjel teze, ani se nenamáhám natáhnout po tužce. Ale jednou za čas, jako když se po nějakém dynamitovém výbuchu provalí nadržené myšlenky, objeví se Inspirace, chytne mě pod krkem a laskavým hlasem oznámí - Je třeba sepsat ten příběh. Tak nějak to bylo s Iluzemi. Ani tam na středozápadě jsem nemohl ten příběh dostat z hlavy. Co kdyby se objevil někdo, kdo by mě mohl naučit jak to chodí v mém světě. Co kdybych potkal supernadaného ..., co kdyby Sidhárta nebo Ježíš vstoupili do naší doby se svou mocí konat zázraky. Můj Mesiáš by třeba létal v nějakém dvouplošníku, podobně jako já. Jaký by asi byl?


Tato kniha bude znamenat pro každého něco jiného: zábavný příběh o zázracích na mihotavém plátně tohoto světa... znepokojující kniha o skutečnosti a zdání skutečného... zvláštní pohled na to, jak by mnozí z nás mohli žít a jak někteří z nás žijí.



Byl jeden učitel. Přišel na svět, narozen ve svaté zemi Indianě, učil se o tomto světě ve státních středních školách Indiany a později jak vyspíval i ve svém řemesle jako automechanik. Ale tento učitel měl znalosti i z jiných zemí a z jiných škol, z jiných životů, které prožil. Pamatoval si je a tím se stal moudrým a silným, takže ostatní viděli jeho sílu a přicházeli k němu pro radu. Učitel věřil, že má moc pomoci sobě a celému lidstvu, a když tomu věřil, bylo tomu tak. Učitel věřil, že pro každého člověka je dobré aby si o sobě myslel, že je silný Boha, a když tomu věřil, bylo tomu tak. A dílny a garáže, kde pracoval byly namačkány a přeplněny těmi kteří hledali jeho učení a jeho dotek. Proto odešel na venkov a lidé kteří šli za ním ho začali nazývat Mesiáš a Ten co dělá zázraky, a když tomu věřili, bylo tomu tak. Jestliže se při tom jak mluvil s lidmi bouřilo, ani kapka deště se nedotkla hlav posluchačů. Poslední z toho velkého množství lidí slyšeli jeho slova stejně jasně jako první, bez ohledu na hromy a blesky na obloze. A vždy k ním mluvil v podobenstvích. Říkal jim: „V každém z nás je ukryta síla dát souhlas ke zdraví a k nemoci, k bohatství a k chudobě, ke svobodě a otroctví. Jsme to právě my a nikdo jiný, kdo je má ve svém područí." A když Učitel viděl, že ta spousta lidí se kolem něj den za dnem tlačí víc a víc, blíž, těsněji a prudčeji než dříve, když si uvědomil, že ho bez přestání nutí jen uzdravovat a stále je sytit svými zázraky učit se za ně a žít jejich životy odešel v ten den sám stranou na vrchol jednoho kopce a tam se modlil. A ve svém srdci řekl nekonečnému zářícímu To s velkým T: „Je li to tvá vůle sejmi ze mne tento kámen a zprosti mne tohoto neuskutečnitelného úkolu. Nemohu žít život jiných duší a přesto jich deset tisíc volá potom, abych tak činil. Je mi líto, že jsem vše nechal dojít až tak daleko. Je li to Tvá vůle, dovol mi vrátit se zpět k mým motorům a nástrojům a žít jako ostatní lidé." A na vrcholku kopce k němu promluvil hlas ani mužský ani ženský, ani hlasitý ani slabý, hlas, který byl nekonečně laskavý. A ten hlas mu řekl: „ Ne má vůle, ale Tvá se stane, neboť to co je Tvá vůle, je moje vůle pro Tebe. Jdi tedy svou cestou, jako ostatní lidé a buď mezi nimi šťastný." Když toto učitel slyšel, potěšil se a vzdal díky, a jak scházel z kopce začal si broukat písničku mechaniků. A když na něj dav lidí znovu naléhal se svými starostmi, a požadoval, aby za ně léčil, a aby se za ně učil, aby je neustále sytil pomocí svých znalostí a bavil je svými zázraky, usmál se na ně a mile jim řekl: „Končím." Šel svou cestou, prošel davem, opustil jej, a vrátil se do každodenního světa lidí a strojů.

3 komentáře:

akfilipek řekl(a)...

Mončo
pěkné,mě se Iluze líbily možná víc než Racek i když Racek je asi nejznámější a nejlépe hodnocený.

akfilipek řekl(a)...

I zeptal se jich: “Kdyby člověk řekl Bohu, že chce ze všeho nejvíc za každou cenu pomoci trpícímu světu, a Bůh mu odpověděl a řekl mu, co má udělat,měl by ho poslechnout.”
“Samozřejmě Mistře!” křičela většina. “Mělo by mu být potěšením prožívat pekelná muka, kdyby to Bůh žádal!”.
“Bez ohledu na to jaká muka a jak obtížný je ten úkol?”
“Mělo by pro něj být ctí být pověšen, blažeností být přibit na strom a upálen,kdyby tomu chtěl Bůh,” řekli.
“A co byste dělali,” zeptal se Mistr zástupů, “kdyby k vám bůh promluvil tváří v tvář a řekl: ‘Přikazuji vám, abyste na tomto světě byli šťastní, dokud budete naživu.’ Co byste dělali pak?”
A dav byl úplně zticha a na úbočí kopců v celém údolí, kde stáli, nebylo slyšet ani hlásku.
A Mistr promluvil do toho ticha: “Poznání, pro které jsme si vybrali tento život, najdeme na cestě našeho štěstí. Právě to jsem se dnes naučil a rozhodl jsem se vás opustit, aby každý z vás mohl jít po své vlastní cestě podle svých vlastních rozhodnutí.”

Monika Saadeh řekl(a)...

Ali taky moc hezky citat..Me se taky vic libily ty Iluze nez Racek, a taky Most pres navzdy, tu tady taky mam. Myslim, ze ty Iluze mam cele, poslu ti je ;)