neděle 31. ledna 2010

Narodni muzeum v Lagosu

Kdyz by jste nekdy zavitali do Lagosu, nezapomente navstivit Narodni museum. Necekejte spoustu sbirek, jako se vystavuje v evropskych muzeich, ale presto tohle muzeum za navstevu stoji. Seznamite se tak s historii Nigerie, jejimi kmeny, nabozenstvim, tradici a kulturou. A uvidite jak ruzne vyrezavane sosky, masky, tradicni obleceni pro nabozenske obrady a spoustu jinych veci. Zvlastni oddeleni je i venovano byvalemu Beninskemu kralovstvi. A nakonec Vas zavedou do garaze, kde stoji puvodni mercedes ve kterem zastrelili prezidenta Murtalu Muhammeda v roce 1976.
V muzeu se nesmi fotit, tak jen par fotek, co jsme poridili tajne ;)


Budova Narodniho muzea


V muzeu




I zahrat jsme si stihli ;)


Zed u muzea a pri je garaz s autem Murtalu Mohammeda

sobota 30. ledna 2010

Mit domov na planete Zemi

Kdyz jsem si vcera pod tihou tehotenskych hormonu zacala uvedomovat, ze komediantsky zpusob zivota mozna vyhovoval nam, ale s malym miminkem uz to bude jine, zeptala jsem se Rogera, jestli premyslel nad tim, kde se v budoucnu usadime, ze by mozna preci jen ten nas zivot bez hranic nejake ty hranice dostal mel, aspon co se tyka hranic urciteho statu. “Co si o tom myslis?” nalehala jsem. “Nebylo uz toho stehovani dost? Od roku 2004 jsme stale na cestach, kazdy rok se pravidelne presunujeme z mista na misto, a kdyby to ted bylo jen z mesta do mesta, ale my se stehujeme ze zeme do zeme, a z kontinentu na kontinent. Myslis, ze to bude pro nase dite dobre?” ptala jsem se dal. “Kde bude mit svuj domov? Neztrati sam sebe v tom svete kultur, reci a nazoru?”

Roger se zamyslel a rekl me: “Vis, kdyz jsem byl maly bydleli jsme v Kuwaite, nas tatka zatouzil dat nam domov a vratili jsme se zpet do Libanonu. V 85 doznivala v Libanonu obcanska valka, ve vesnici byl klid i dole ve Zgharte, ale dal uz jsme nemohli. Vsude byly problemy, nekde se strilelo, nikdo nevedel, co se muze stat. Nekolikrat jsme nemohli ani do skoly. Do mesta Tripoli jsem jel poprve, kdyz me bylo 15 roku a to je od nas tak 30 km, a do Beirutu az kdyz jsem byl dospely. A jako maly jsem si rikal, proc se to vsechno deje, proc musim kazdy den poslouchat v televizi, kde zase byla bomba a kolik umrelo lidi. A kvuli cemu? Nabozenstvi? Politice? A proto jsem rad, ze nase dite bude mit moznost zit jak v Africe, tak na Blizkem vychode tak i v Evrope a nasat do sebe vsechny tyhle zeme, se svou kulturou a nazory. Nebude delat rozdily jestli je nekdo cerny nebo bily, krestan nebo muslim, bohaty nebo chudy. A jestli se me tohle povede je to to nejvic, co muzu dat svemu diteti do zivota, protoze my vsichni jsme stejni, jsme lide. A domov? Jeho domovem bude preci planeta Zeme."

A ja jsem se odpoledne sla projit po vesnici. Svitilo slunicko. Krasne ozarovalo jak zasnezene vrcholky hor za mnou, tak trpytici se vlny more prede mnou. A tam nekde v dali za morem je Afrika rikala jsem si, se vsemi svymi barvami a rozzarenymi tvaremi. A na druhe strane zase Evropa se svou kulturou a galeriemi. A ja jsem nekde uprosted toho vseho, na Blizkem vychode, a konecne je v Libanonu mir. No reknete neni to krasne mit domov na planete Zemi?

pátek 29. ledna 2010

Me sny a touhy

Nikdy jsem nebyla holcickou, co by touzila po novych barbinach, sponkach do vlasu a vsech tech holcicich prkotinach. Mym darkem na prvni Vanoce nebyla panenka, ale auto, velka plastova Tatra se sklapeci strechou a ja si tak mohla s kamaradem dosytosti vyhrat na pisku. A tak, kdyz jsem zacala rust neprala jsem si vozit kocarek s jinyma holcickama, a sislat na umelohmotnou panu lezici v nem “Tytyty, ty nam zase vyvadis” kdyz pana ani nemukla. Misto toho jsem litala v hajicku za barakem hrala si s ostanima detma z naseho konce na vojaky a indiany, staveli jsme stale se potapejici vor, opekali kradene klasky z pole, a chodili do naseho “bunkru” a vubec nam nevadily vecne spinave ruce od hazeni hroudama po nepriteli a vecne odrena kolena. Pozdeji ve skole jsem zasla nad kupou sesitu, ktere mely me spoluzacky pro sve panenky hrajici si doma na skolu, a ve kterych stalo ze panenka Maruska Novakova dostala z diktatu za 4 a panenka Petruska Hrbelcova z vlastivedy za 5, protoze nevedela, kde je hlavni mesto Praha, a taky jsem nevericne kroutila hlavou nad rvouci kamaradkou mlatici klackem do stolu, aby se hadrovy panak Pavel Novak, okamzite prestal honit po tride nebo bude po skole, pac panak by se nehonil ani kdyby mohl, jelikoz jeho prava noha vysela na dvou nitich.

Ale i ja mela svuj svet. Zakladala jsem s jinyma kamaradkama partu, staveli jsme si klubovnu z nakradenych drevenych lati v zahrade za nasim a ja jim vypravela, ze vzadu za tim lesikem v hajicku existuje nadherna louka, kde ziji vsechna zvirata sveta a jenom ja vim, kde ta louka je, protoze jenom ja vim to kouzelne zaklinadlo, ktere me tam dovede, a mozna je tam jednou vezmu ;) Uceni ve skole me slo sice dobre, ale stejne jsem se vzdy tesila na stredu, kdy se otevre mistni knihovna a ja si budu moct napujcovat plno knizek a ty pak doma cist a norit se do jinych svetu, jinych pribehu, jinych zivotu. A tak, z nadhernych pribehu napsanych na obycejnem bilem papire jsem si zacala planovat svuj zivot. Zacaly me sny a touhy.

Uz jako nactileta jsem mela zcela jasnou predstavu, jaky ma byt muj manzel. Vzpominam si na hodinu obcanske vychovy v 7 tride, kdy jsme meli vstat a popsat, sveho budouciho manzela. A zatimco ostatni holky popisovaly cerne vlasy, blondate vlasy, hubeny, svalnaty, inteligentni, bohaty a nevim jeste jake pozadavky si kladly, ja si stoupla a rekla “Chci aby byl hodny”. “No dobre “odpovedel tehda pan ucitel “ hodny, to je sice hezke, ale jake by mel mit vlastnosti nebo konicky?” “Nevim to je jedno” vyhrkla jsem “proste musi byt hodny”. Co taky s bohatym, krasnym, svalnatym a zlym, ze jo?

Stredni skolu jsem byla rada, ze jsem jakz takz prolezla. Zila jsem si ve svem svete, ktery se navic moc hodnym nazvat nedal. Proc se taky ucit kolik zrn je na klasu kukurice a kolik selat porodi prasnice, kdyz me cekala kazdy vikend lepsi zabava. Proc pocitat nekonecne priklady v ucetnictvi, ktere stejne nikdy nevypocital ani nas pan profesor, kdyz ja chtela vedet jak funguje svet. Proc pocitat sloupky do vinohradu, kdyz jsem chtela vedet, kdo jsem. A pritom jsem ani nepostrehla, jak jsem v tom hledani sama sebe ztratila.

A nasla jsem se zase az po maturite, na strankach knizek. Australie, Afrika, Indie, Jizni Amerika…. a zacala jsem zase snit a touzit. “Kdyz neco opravdu chces, cely Vesmir se spoji, abys to mohl uskutecnit.” znela me porad dokola v usich fraze z knizky Alchymista. Zatouzila jsem byt Alchymistou a vypravila se do sveta, jen misto ovecek jsem hlidala deti. Chci mluvit spanelsky a arabsky, byl muj dalsi sen po prijezdu z Nemecka. Za pul roku jsem si balila veci a odjizdela do Barcelony. Za dalsi 2 mesice jsem potkala sveho vysneneho muze, ze je to pan Hodny, jsem poznala, hned jak jsem ho uvidela ve dverich. “Ja ho znam, jestli ne z tohoto zivota, tak z tech minulych, cele veky jsme spolu zili” kricela moje duse. “Odkud jses? ” zeptala jsem se ho a zahledela se do tmavych oci, ve kterych jsem spatrila cely svuj zivot. Minuly, pritomny i ten budouci. “ Z Libanonu” odpovedel. “Waaaw Blizky vychod, Arabie, Fenicane, Byblos, Beirut a Chalil Dzibran” uzasla jsem." Ty vis,kdo byl Dzibran?" zeptal se me prekvapene, a z naseho dalsiho rozhovoru nas vytrhavaly jen tony svatebni pisne, zpivane pro nas mojima dvema kamaradkama. A od tohoto dne se zacala pocitat delka naseho vztahu.

“Chtela bych poznat bliz arabskou kulturu a chtela bych jet do Afriky” rekla jsem panovi Hodnemu, jednoho dne. “Proc do Afriky?” “Nevim, neco me tam laka, jako by to mel byt dalsi usek naseho zivota” “Tak si to moc prej, vis jak to je, kdyz si neco opravdu prejes, cely Vesmir se spoji, abys to mohl uskutecnit.” Vzala jsem si list papiru a a polepila z casopisu vystrihanyma fotkama pouste, arabskych artefaktu a obrazku z Afriky a snila a touzila.

“Mame novou praci” hlasi me pan Hodny. “Novou praci? A kam?" ptam se. Do Dubaje. Poznas arabsky svet”. A po ceste do Dubaje se zastavujeme v Recku, aby jsme si konecne rekli sve vytouzene "ANO". Po roce bydleni v Emiratech prisel pan Hodny s tou samou zpravou o nove praci. “Kam to bude tentokrat?” vyzvidam. “ Do Afriky. Tvoje sny se plni, tentokrat poznas africky zpusob zivota.” Tecou me slzy po tvari. Osud? Zazrak? Sila snu a touhy po uskutecneni? Nevim... a postavim se na jednu z nejvyssich hor v horach nad Miziarou a rvu z plnych plic do vetru, do krajiny do Vesmiru "Chci ti dat dite" A dech se me zastavi a oci zaplni slzy, kdyz slysim v ordinaci doktora tlukot srdicka meho vlastniho ditete.

A zaciname novou etapu naseho zivota, zaciname znovu snit a touzit...

středa 27. ledna 2010

Libanonske cedry

Libanonsky cedr je statnim symbolem Libanonu a jeho podobu najdeme take na statni vlajce. Dulezitou roli hral i v historii. Stromy byli pouzivany starymi Fenicany pro budovani obchodnich a vojenskych lodi, stejne jako domu a chramu. Egyptane pouzivali jeho pryskyrici pro mumifikaci, a piliny z cedru byly nalezeny i v faraonskych hrobkach. Sumersky Epos o Gilgamesovi popisuje cedrove haje Libanonu jako obydli bohu, kam putoval Gilgames. Zidovskym knezim bylo narizeno Mojzisem pouzivat kuru z cedru pri obrizce a lecbe malomocenstvi. Izajas pouziva libanonsky cedr jako metaforu pro hrdost sveta. Podle Talmudu zide palili cedrove drevo na Olivove hore, aby oznamili prichod noveho roku. Kralove z blizka i daleka se dozadovali cedroveho dreva na vystavbu nabozenskych a civilnich budov, z nichz jsou nejznamejsi Salamounuv chram v Jeruzaleme a Daviduv a Salamounuv palac. Cedry take pouzivali Rimane, Rekove, Persane, Asyrane a Babylonane.

Postupem casu doslo k rozsahlemu odlesnovani a ze starych cedrovych haju zbylo jen par starych stromu. Momentalne vsak probiha nove vysazovani.V Libanonu jsou nejznamejsi dva cedrove haje, ktere jsou chranenou reservaci Cedars of God in Bsharre a Cedars of Barouk.

A my jsme se jednoho dne vypravili na vylet do Cedars of God in Bsharre.











A pohled z Cedroveho haje na hory, kde se v zime lyzuje

pondělí 25. ledna 2010

Iluze - Richard Bach




Jmenuji se Richard Bach, letec a spisovatel. Po úspěchu mojí knížky Racek Jonathan Livingston jsem často dostával otázku: „Co napíšeš teď Richarde?" „Co proboha?" Odpovídal jsem že už nemusím napsat nic - ani slovo a že mé knihy už řekly vše. Po dočasném strádání, potom co jsem si znovu koupil auto a dalších událostech jsem, byl rád, že už nemusím vždy pracovat až do půlnoci. A přesto, když jsem skoro každé léto vytáhl svůj starožitný dvouplošník a zájemcům nabízel lety za tři dolary, jsem znovu pocítil staré napětí. Ještě zbývalo něco, co jsem zatím neřekl. Psaní mi vůbec nepůsobí potěšení. Když se mohu k nějaké myšlence tam venku ve tmě otočit zády, jestliže se mohu vyhnout tomu abych rozvíjel teze, ani se nenamáhám natáhnout po tužce. Ale jednou za čas, jako když se po nějakém dynamitovém výbuchu provalí nadržené myšlenky, objeví se Inspirace, chytne mě pod krkem a laskavým hlasem oznámí - Je třeba sepsat ten příběh. Tak nějak to bylo s Iluzemi. Ani tam na středozápadě jsem nemohl ten příběh dostat z hlavy. Co kdyby se objevil někdo, kdo by mě mohl naučit jak to chodí v mém světě. Co kdybych potkal supernadaného ..., co kdyby Sidhárta nebo Ježíš vstoupili do naší doby se svou mocí konat zázraky. Můj Mesiáš by třeba létal v nějakém dvouplošníku, podobně jako já. Jaký by asi byl?


Tato kniha bude znamenat pro každého něco jiného: zábavný příběh o zázracích na mihotavém plátně tohoto světa... znepokojující kniha o skutečnosti a zdání skutečného... zvláštní pohled na to, jak by mnozí z nás mohli žít a jak někteří z nás žijí.



Byl jeden učitel. Přišel na svět, narozen ve svaté zemi Indianě, učil se o tomto světě ve státních středních školách Indiany a později jak vyspíval i ve svém řemesle jako automechanik. Ale tento učitel měl znalosti i z jiných zemí a z jiných škol, z jiných životů, které prožil. Pamatoval si je a tím se stal moudrým a silným, takže ostatní viděli jeho sílu a přicházeli k němu pro radu. Učitel věřil, že má moc pomoci sobě a celému lidstvu, a když tomu věřil, bylo tomu tak. Učitel věřil, že pro každého člověka je dobré aby si o sobě myslel, že je silný Boha, a když tomu věřil, bylo tomu tak. A dílny a garáže, kde pracoval byly namačkány a přeplněny těmi kteří hledali jeho učení a jeho dotek. Proto odešel na venkov a lidé kteří šli za ním ho začali nazývat Mesiáš a Ten co dělá zázraky, a když tomu věřili, bylo tomu tak. Jestliže se při tom jak mluvil s lidmi bouřilo, ani kapka deště se nedotkla hlav posluchačů. Poslední z toho velkého množství lidí slyšeli jeho slova stejně jasně jako první, bez ohledu na hromy a blesky na obloze. A vždy k ním mluvil v podobenstvích. Říkal jim: „V každém z nás je ukryta síla dát souhlas ke zdraví a k nemoci, k bohatství a k chudobě, ke svobodě a otroctví. Jsme to právě my a nikdo jiný, kdo je má ve svém područí." A když Učitel viděl, že ta spousta lidí se kolem něj den za dnem tlačí víc a víc, blíž, těsněji a prudčeji než dříve, když si uvědomil, že ho bez přestání nutí jen uzdravovat a stále je sytit svými zázraky učit se za ně a žít jejich životy odešel v ten den sám stranou na vrchol jednoho kopce a tam se modlil. A ve svém srdci řekl nekonečnému zářícímu To s velkým T: „Je li to tvá vůle sejmi ze mne tento kámen a zprosti mne tohoto neuskutečnitelného úkolu. Nemohu žít život jiných duší a přesto jich deset tisíc volá potom, abych tak činil. Je mi líto, že jsem vše nechal dojít až tak daleko. Je li to Tvá vůle, dovol mi vrátit se zpět k mým motorům a nástrojům a žít jako ostatní lidé." A na vrcholku kopce k němu promluvil hlas ani mužský ani ženský, ani hlasitý ani slabý, hlas, který byl nekonečně laskavý. A ten hlas mu řekl: „ Ne má vůle, ale Tvá se stane, neboť to co je Tvá vůle, je moje vůle pro Tebe. Jdi tedy svou cestou, jako ostatní lidé a buď mezi nimi šťastný." Když toto učitel slyšel, potěšil se a vzdal díky, a jak scházel z kopce začal si broukat písničku mechaniků. A když na něj dav lidí znovu naléhal se svými starostmi, a požadoval, aby za ně léčil, a aby se za ně učil, aby je neustále sytil pomocí svých znalostí a bavil je svými zázraky, usmál se na ně a mile jim řekl: „Končím." Šel svou cestou, prošel davem, opustil jej, a vrátil se do každodenního světa lidí a strojů.

sobota 23. ledna 2010

Jsem lepsi, stokrat lepsi

“Jsi lepsi, stokrat lepsi” napsal me Roger po priletu do Lagosu na skype. “Lepsi? Ja? A v cem? A lepsi nez kdo?” zajimalo me. “Lepsi nez Ishaya, nemas vubec strach z letani” “Ja ze nemam strach z letadla??” odepisuji mu a chechtam se pri vzpomince jak jsem se do Spanelska vzdy radsi trepotala 36 hodin autobusem, nez abych 2 hodiny letela; jak jsem se tyden pred mym prvnim letem zivila jakymisi prirodnimi prasky na uklidneni; jak jsem, kdyz jsme leteli poprve z Alicante do Madridu a po pul hodine zasvitilo svetylko signalizujici “Pripoutejte se”, zmatkovala “ A je to taky, kurna turbulence, neco se deje, spadneme, umreme” a Roger jen suse prohodil “ Prosimte uklidni se jsme v Madridu a pristavame”; jak jsem z Madridu do Vidne porad pozorovala divneho chlapka sediciho pres ulicku rikala si “Proboha proc porad cumi do te bundy, co tam ma schovane “ a kopala do spiciho Rogera, abych mu rekla, ze jsem prave odhalila teroristu; jak jsem pri kazdem dalsim letu intenzivne hledela kazde letusce do tvare, abych odhadla jestli je v pohode nebo jestli se neco deje; jak kdyz jsem mela letet z Ceska na svou vlastni svatbu do Recka a Roger, ktery byl v te dobe v Libanonu si pro me musel priletet do Vidne, pritom jsme se mohli potkat v Atenach, jinak ja bych sama neodletela a tim padem bych si ho nevzala ;) ; a jak jsem pozdeji byla vdecna vynalezcum prasku Panadol Night svirajiciho pevne v propocenych rukach, jednim okem sledujici hodinky, jestli uz je presne ta pulhodina, pred odletem, kdy si ho mam vzit; a jak jsem si jednoho dne rekla, kaslu na strach, co se ma stat, to se stane a letani zacala snaset podstatne lepe, dokonce i bez prasku, ale porad ne na jednicku a porad jeste ne sama ;)

“Jo jsi lepsi, stokrat lepsi, co stokrat tisickrat, milionkrat” dosla nova zprava od Rogera. Tos nezazila, to ja jsem v zivote nezazil, to nezazil snad NIKDO” komentoval Roger pocinani sveho pritele. To ze Ishaya ma panicky strach z letani jsem vedela, kdyz priletel z Lagosu do Libanonu hned nas prisel navstivit a cely se trepal a vypravel jakou meli silnou turbolenci a jak se cele letadlo hlasite modlilo.Jiny kamarad, letici s nim ve stejnem letadle, nam o par dnu pozdeji rekl, ze se letadlo zatrepalo jen parkrat a jediny kdo se hlasite modlil byl prave Ishaya;)

Ishaya se zarekl, ze jestli nebude hezke pocasi do Nigerie zpet neodleti. Letenku mel na nedeli a Rogerova byla na stredu. Cely tyden bylo nadherne pocasi, v sobotu vola Ishaya Rogerovi “Zitra neletim, presunul jsem si to na stredu, poletim s tebou ” V pondeli nas Ishaya se svou pritelkyni dosli navstivit, sedeli jsme na terase venku 25C, slunicko svitilo, jasno bylo, ze slo videt az daleko na more a Ishaya si povzdechl “Uz jsem tam mohl byt a mohl jsem to mit za sebou” V utery spadla teplota z 25C na 15C a zacal foukat vitr a Ishaya volal Rogerovi jestli ten zitrejsi let plati ;) V noci z uterka na stredu nas ze spani budila bourka, hromy, blesky, venku prutrz mracen a tak to trvalo cely den. Sraz byl u nas v 10 hodin vecer, protoze na letiste je mel vest stryc, co bydli v byte nad nama. Ishaya, kdyz se se mnou loucil podavaje me svou upocenou tresouci se ruku, hlasil “Jsem v pohode, dal jsem si ten nejsilnejsi prasek na uklideni budu spat jak mimino” “Dobre kluci mejte se tam, stastny let a Good luck”

“Fakt jo? A co delal?” odesilam zpravu a vyzvidam na Rogerovi. “No prvne uz za Miziarou upozornoval, ze mu neni dobre, ze mozna bude potrebovat po ceste zastavit. Sice jsme nezastavovali, mozna hlavne kvuli tomu, ze se stryc celou dobu vymlouval, ze neni kde, ze na hlavni ceste nemuze jen tak zastavit, ale prvni co bylo kdyz jsme dojeli na letiste Ishaya vystrelil z auta nechal me tam kufry a utikal na zachod. Kdyz jsem ho nasel trepal se a ze at zavolam strycovi at to otoci a vrati se pro nej, ze on nikam neleti, pak si dal dalsi silny prasek na uklidneni a spani. Jak naschval melo letadlo 3 hodiny zpozdeni kvuli pocasi, tak sedel na lavicce a trepal se, ze nemuze dychat, ze omdli, ze neodleti at dojede stryc zpet, ze to letadlo v tom pocasi spadne a on v nem sedet nechce. To uz se me chtelo spat a on do me zduchal at nespim, ze se mnou letel, aby jsme si vykladali. Kdyz pristavili letadlo musel jsem ho pridrzovat, aby tam vubec vlezl, poslal me k okynku a stahl roletu, sedl si zapnul pas a pry bude spat. Ja jsem byl do 10 minut tvrdy jak jsem byl unaveny, vsak me znas jak hned v letadle zaspim, a Ishaya me celou dobu budil, ze to letadlo chrci, ze mu urcite odesel motor, ze letuska nekam utikala, protoze se urcite neco deje, ze spadnem a nevim co jeste. Vis, ale ja jsem byl tak unaveny, ze jsem tech 6 a pul hodinu letu skoro cele prospal a kdyz jsem se vzbudil pri pristavani v Lagosu Ishaya se mnou nemluvil. A nemluvil se mnou ani kdyz jsme vychazeli z letadla ani kdyz jsme cekali na kufry, ani kdyz jsme nasedali do auta. Az v aute se na me podival a hulakal “Do prdele jak jsi mohl chrapat, vis jak me bylo? A jak to ze jsem nezaspal ja? Vzdyt jsem si dal 2 silne prasky na spani, ja ti prisaham, ja uz nikam neletim, ja tu ted v te Nigerii zustanu, ja uz z tadyma neodletim a kdyz me chce nekdo z rodiny videt at si sem doleti.”

“A vis co?” pokracuje ve psani Roger “Za dva dny dosel za mnou na kafe a rika pry ten let nebyl az tak hrozny, co? Pry diky Bohu, ze jeste nebyla turbulence, ze to nevi co by teda delal, a kdy letim zpatky do Libanonu, ze by zase letel se mnou” “No jo chudak, kdyz ma takovy strach” odepisuji. “No to ne, ja uz s nim nikam neletim, ja uz budu litat jenom s tebou, ty jsi lepsi, stokrat lepsi, ty nemas vubec strach, vis ja jsem vlastne hrdy na to jakou mam silnou zenskou”

No reknete, neni to na skodu nekdy nechat manzela samotneho, co? ;))))

pátek 22. ledna 2010

Rajcatovy salat se syrem Feta

Dnes recept na uplne jednoduchy, ale vyborny salat. Potrebujeme rajcata, cibuli, Feta syr nebo Balkansky syr, olivovy olej, oregano. Vse ostatni na obrazku ;)




čtvrtek 21. ledna 2010

Kam nas osud zaval - Martina Zapletalova




Kde jsi se narodila a něco o tobě:

Narodila jsem se na v Kroměříži, ve střední Moravě.

Po skončení základní školy jsem začala studovat místní hudební konzervatoř, obor housle. Po celých 6 let studia jsem nikam dlouhodobě nejela, nebyla jsem ani ten typ co vyrazí s kamarády někam do přírody kempovat nebo se jen tak vydá stopem do neznáma. Měla jsem ale vnitřní svět a zajímala se o cizí země, kultury... Někdy v těch mých 17 jsem se rozhodla, že po škole nechci nic jiného než odjet a nechat se dál vzdělávat životem samým... A postupně jsem si uvědomila, že Španělsko bude ta pravá země, kde začít.

Kam jsi vycestovala a proč:

Po absolvovaní konzervatoře, tehdy mi bylo 21 let, jsem začala řešit zejména španělštinu a pak i realizaci odjezdu, práce, výběr města, atd. Nakonec jsem se rozhodla pro au-pair pobyt. Moc jsem chtěla jet do Andaluzie, ani už nevím, proč mě tak tehdy fascinovala, asi proto, že je to takové to ryzí Španělsko, flamenco a noční život... Jednoduše to, co vám nabízí cestovatelské příručky. Ale nakonec mě agentura poslala do Barcelony. Já ještě rychle pilovala španělštinu, se kterou mi pomáhal jeden kubánský profesor, v domnění, že se určitě rozmluvím během prvních měsíců.... Jak málo jsem toho tehdy věděla o autonomních oblastech Španělska a jejich jazycích....

Co jsi od dané země očekávala a jaká byla realita:

Do Barcelony jsem přijela s myšlenkou, že i když neumím španělsky, tak anglicky se domluvím určitě dobře a všude. To byl první omyl. Španělé se anglicky jen stěží domluví a paní, která spolupracovala se Student Agency jako poradkyně, anglicky taky neuměla, takže náš rozhovor po příjezdu byl velmi zajímavý a připomínal znakovou řeč. Také jsem se těšila až začnu mluvit španělsky s rodinou. Další omyl. Šestiletý Eduard navštěvoval soukromou britskou školu a jeho rodiče požadovali, abych s ním mluvila výhradně anglicky. Ale já přesto neztrácela iluze o španělštině v praxi a vyrazila do ulic, kde mě čekal další šok a to v podobě všech nápisů v katalánštině, o které jsem neměla do té doby ani tušení.... Taková byla tedy realita. Já sama v téměř 2 milionovém městě jsem se nedomluvila anglicky, španělsky velmi špatně a katalánsky ani slovo. A to byla úžasná výzva.

Co jsi se naucila noveho a co ti to dalo do budoucna:

V prvé řadě jsem se naučila jak nevychovávat své vlastní děti. Za ten rok v Barceloně jsem pracovala u dvou rodin a pokaždé to bylo to samé, kdy dítě mohlo všechno, rodiče neměli po celodenní práci energii na nějakou výchovu a tak to bylo mnohdy na zbláznění. Ale přesto všechno jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčná, a i přes občasné depky z nedostatku soukromí nebo z pocitu méněcennosti mi práce přinesla mnoho zkušeností a děti mi denně něčím vykouzlily úsměv....

Jelikož jsem brzy pochopila, že sama se v Katalánsku španělštinu nenaučím, zapsala jsem se do kurzu na Escuela Oficial de Idioma. Po pohovoru, kdy jsem na všechny otázky odpověděla “no comprendo” (nerozumím) jsem se zařadila mezi začátečníky a tak začala má cesta studiem, která trvá až doteď.

Za rok jsem v Barceloně vystřídala 2 rodiny, potkala přítele, se kterým jsem pak žila v Portbou, zapomenuté vesničce v horách, kterou od Francie dělí jen kopec, studovala jsem v Gironě a pracovala 5 letních sezón v hotelu a občas učila děti na housle v akademii v Cardedeu.

V Katalánsku jsem se naučila za těch 5 let zejména jedné věci, pochopit jejich identitu, pochopit jejich boj za osamostatnění se a pochopit katalánštinu samotnou, její obrovskou sílu, kterou v sobě skýtá. Katalánci jsou na svůj jazyk velmi hrdí, stejně jako Baskové na baskičtinu. Musím se přiznat, že první roky byly kruté, protože se mi katalánština vůbec nelíbila, a to, jak mě do ní všichni nutili se mi zprotivila ještě víc. Můj tehdejší přítel byl obrovský patriot a španělsky mluvil prakticky jen se mnou. Po mně katalánštinu vyžadoval taky a já si k ní postupně vypěstovala nenávist. Zní to absurdně, ale když jsem se po 3 letech vracela do Česka studovat španělskou filologii a zapsala si katalánštinu jako volitelný předmět, začala jsem k ní nacházet cestu... Myslím, že tady platí zásada, že když vás do něčeho někdo nutí, tak se vám to většinou tak zprotiví, že děláte všechno pro to, abyste se tomu vyhnuli obloukem.

Co tě v dané zemi překvapilo a co bylo jiné než v tvé :

V Katalánsku mě denně něco překvapilo, někdy pozitivně, někdy negativně. Byla jsem v šoku z toho, jak místní rodiče přistupují ke svým dětem. Ty měly běžně hlavní slovo, mockrát jsem zažila hysterické scény na ulici, kdy si rodiče nevěděly rady. Fyzické tresty byly zakázány. V mé druhé rodině jsem se starala o 2 a půl letou Albu, která byla tak neuvěřitelně rozmazlená, že mi mockrát udělala scénu v supermarketu, kdy se začala válet hystericky po zemi nebo doma házela jídlo všude kolem sebe, načež její otec se jí snažil domluvit, že se to nedělá. Já jen seděla vedle a nevěřícne kroutila očima. Albu jsem každé ráno vozila autobusem do školky a téměř denně to byl boj ji obléct a dostat do autobusu.

Překvapila mě také pracovní doba v Katalánsku, lidé tady pracují až od 9 hodin většinou, mají pak několik hodin přes poledne volno na oběd a siestu a pak zůstávají v práci až do 19-20 hodin. Poté jdou mnohdy s přáteli na večeři a spát chodí až kolem 2 hodiny ráno. V Česku jsme zvyklí si odpracovat své co nejdřív a pak trávit odpoledne a večer většinou doma, víkendy na chatě, zahradě. Katalánci mají rádi společnost a jídlo. Dokážou trávit hodiny u jídla a mluvit o čemkoliv, zejména o politice, která se jich silně dotýká. Na jejich životní styl jsem si zvykla a byl mi sympatický. Líbilo se mi, jak se umí bavit a jak nemyslí na zítřek, jak dokážou oddělit práci od zábavy a jak prožívají všechny svátky. Zvykla jsem si na půlhodinové čekání v masně, která byla, jak se zdálo centrem společenského života a občas se i přidala do debaty. Vždyť přece není kam spěchat! ;) A milovala jsem trhy, trávila jsem tam i celé dopoledne, mezi nákupem jsem se dověděla, že prodavač zeleniny je z Granady a jeho dcera čeká své první dítě. A po cestě mezi jednotlivými stánky ochutnala několik druhů sýrů a koupila si džus z čerstvého ovoce. Trhy ve Španělsku jsou prostě rituály.

Musím přiznat, že mile mě překvapil životní styl starších lidí, kteří ve svých 80 vypadali skvěle, dbali na sebe, a i na malých vesničkách jsem si všimla, že jsou velmi moderní, nejen vizáží ale i svými názory.

Co se týče byrokracie, tak tam se Španělé moc nevyznamenali, mockrát jsem se setkala s úředníky, kteří nevěděli, že Česká Republika je v EU, někteří byli překvapeni, jak to, že neumím rusky, jednou po mě chtěl policista ve vlaku víza a nechtěl přijmout fakt, že jakožto Češka víza nepotřebuju, a setkala jsem se i s názorem, že Česko je zemí třetího světa. Problémy měla moje kamarádka, která si v bance chtěla otevřít účet a ředitel zmíněné banky ji poslal na cizineckou policii pro číslo, tam strávila celý den, kdy ji policisté podezřívali, že její pracovní smlouva je padělek, nakonec jí sdělili, že je vše v pořádku, že ředitel banky by se měl poučit o tom, že země Evropské Unie nepotřebují žádné speciální číslo, aby si mohli otevřít účet, a poslali ji domů.

Za největší zklamání považuji situaci opuštěných zvířat, útulky a všeobecně chování Španělů ke zvířatům. Zde zdůraňuji, že mluvím z osobní zkušenosti a mého pohledu, jsem si jistá, že situace není stejná v celém Španělsku. V Portbou, kde jsem bydlela bylo mnoho loveckých psů, které majitelé nechávali v naprosto šílených a zoufalých podmínkách v kotcích. Jednou jsme našli v kontejneru 3 narozené štěňátka pointera, které jsme okamžitě odvezli domů a s pomocí veterinářky je zachránili a po 2 měsících je dali k adopci na farmu. V každém městě nebo vesnici jsem si všimla na ulici opuštěných koček, u lesa jsme jednou narazili na mladého zmateného psa, kterého tam s velkou pravděpodobností majitelé nechali. I toho se nám nakonec podařilo udat do dobrých rukou. Ale pokaždé mě zabolelo u srdce při pohledu na opuštěná zvířata nebo na ta, co se v kotcích doslova dusila na vlastním obojku.... Když jsme se starali o zmiňovaná štěňátka, obvolávali jsme i útulky, protože až do poslednícho okamžiku se nám nepodařilo sehnat vhodného člověka na adopci. O místních útulcích jsem se dověděla, že za umístění psa se tam platí nekřesťanské peníze a mnohdy ho nechají z důvodu kapacity utratit. S poslední zprávou o situaci psů ve Španělsku přišla má kamarádka, která si adoptovala španělského chrta Galgo. Tito psi jsou ve Španělsku využíváni pouze k závodním účelům a až přesáhnou 4. rok života a nemají už tolik energie jsou odstraněni do útulků, kde většinou žijí v zoufalých podmínkách a umírají...

Kde žiješ momentálně, co děláš a jaké jsou tvé plány do budoucna:

Momentálně žiju v Česku, studuju v Brně španělskou filologii a letos je mým posledním na fakultě. Po skončení bych chtěla odjet na léto do Španělska, asi znovu do Katalánska, kde mám zkušenosti s prací, mohu využít katalánštinu a mou 5 letou praxi na hotelu. Cítím se ale Španělskem už plná, cítím, že potřebuju změnu a poznat něco jiného. Život tam je, i přes všechny nepříjemnosti, které jsou ostatně v každém státě, krásný a je to jedna ze zemí, kde si dokážu představit žít, ale na světě je tolik míst, které lze navštívit a já bych se nechtěla ještě vázat na jedno místo.

středa 20. ledna 2010

Byblos

Řecký název pro fénický Gebal Byblos je odvozen ze slova Bublos (řecky Bύβλος), což byl výraz pro egyptský papyrus, který byl z Gebalu Féničany vyvážen do Řecka. Současné arabské jméno města Džbel pochází od původního fénického jména Gebal.

Nejstarší dějiny

Byblos byl osídlen již v éře neolitu kolem roku 5 000 př. n. l. a podle útržků připisovaných pololegendárnímu historikovi Sanchuniathonovi pocházejících z doby před trojskou válkou je jedním z nejstarších osídlených měst na světě.[1] Dodnes jsou zde k vidění některé památky pocházející z neolitického období. Podle antického spisovatele Filóna z Byblu bylo město založeno samotným otcem boha Dia, Kronem, a Byblos měl být místem, kde bůh Thovt vynalezl psaní. Neexistuje však žádný důkaz, že by byl Byblos nejstarším městem na světě.

Počátky města lze sledovat v průběhu 3. tisíciletí př. n. l. V té době jej již tvořily domy přibližně stejné velikosti s masivními stěnami. Současně byly objeveny i památky pocházející z Egypta z období čtvrté dynastie. Vzrůstající Byblos měl pravděpodobně silné kontakty s faraonským Egyptem. Dokazuje to nález amarnské korespondence z období 13. dynastie (období vlády faraona Neferhotepa I.) čítající asi 60 dopisů, které pocházely od místních vládců jménem Rib-Hadda a Ili-Rapih a týkaly se dobytí okolních městských států národem Hapiru.

Archeologické doklady přítomnosti Féničanů se datují do období kolem roku 1200 př. n. l. a představují je nálezy nápisů ve fénickém písmu. Nejvýznamnějším z nich z města Byblos je nápis na sarkofágu lokálního krále Ahirama. Ve stejné době byl ve městě vybudován chrám kanaánského boha válka Rešefa, který byl zbořen v době vlády Alexandra Makedonského. Pod vládou Féničanů se město stává významným obchodním přístavem obchodujícím s celým Středomořím.

V asyrském období se Byblos stal hned několikrát kořistí asyrských králů. Nejdříve musel od roku 738 př. n. l. platit tribut králi Tiglatpilesarovi III.. Posléze byl dobyt králi Sinacheribem (701 př. n. l.), Asarhaddonem a Aššurbanipalem.

V perském období (538 - 332 př. n. l.) se Byblos vedle Sidonu, Týru a Arwadu stal jedním ze čtyř perských vazalských království.

Helénské a římsko-byzantské období

Roku 332 př. n. l. se Byblos s příchodem Alexandra Makedonského dostal pod řeckou nadvládu. Také v té době zde pokračoval čilý obchodní ruch s celou středomořskou oblastí.

V průběhu řecko-římského období byl nákladně přestavěn Rešefův chrám a město se stalo centrem kultu řeckého boha Adonisa. Ve 3. století bylo vybudováno rozsáhlé divadlo.

Během byzantské nadvlády se Byblos stal sídlem biskupství a dosáhl značného růstu.

Arabové a Frankové

Roku 636 Byblos dobyli Arabové, kteří nadále znemožnili městu obchodovat se západní Evropou. Roku 1098 město dobyla křesťanská vojska evropských křižáků, kteří Byblu navrátili jeho obchodní význam. Evropané v Byblu vybudovali mocný křižácký hrad a město se pod jménem Gibelet (francouzsky Giblet, italsky Gibelletto) stal sídlem mocného křižáckého rodu janovského původu Embriaco, vazalů křižáckého Antiochijského knížectví. Zbytky křižáckého hradu se dodnes zachovaly a dnes tvoří působivou dominantu v centru dnešního města.

Roku 1187 jej od křižáků dobyl egyptský sultán Saladin. Třetí křížová výprava jej však za několik let dobyla nazpět a definitivně byl dobyt od křižáků až roku 1266 mamlúckým sultánem Bajbarsem. Opevnění města bylo následně obnoveno.

Novověk a současnost

V letech 1516 do roku 1918 byl Byblos součástí Osmanské říše. Město se poté roku 1920, stejně jako celý Libanon, stalo součástí Francouzského mandátu Libanon až do roku 1943, kdy Libanon získal nezávislost.

Dnes je Byblos moderním městem. Byblos má dnes tři zástupce v libanonské vládě, a to jednoho šíitu a dva maronity. Maronitští katolíci jsou dnes nejpočetnější náboženskou komunitou v Byblu a jeho okolí, následování malou komunitou šíitů. Byblos a jeho původní křesťanské a šíitské obyvatelstvo se vyhnulo vystěhování, které prováděli s obyvatelstvem na Blízkém východě seldžučtí Turci, kteří do oblasti pronikali v raném a vrcholném středověku, a kteří jinak města poté sami osídlili.

Info Wikipedie, fotky moje ;)






úterý 19. ledna 2010

Madam I need visa

“Madam I need visa to Spain” zaznelo vzdy kdyz se u nas objevil Chi. Je elektrikarem a stara se nam o veskery chod naseho domu. “A co tam chces delat? A proc zrovna do Spanelska ? “ zeptala jsem se ho a vzpomela si, jak se me pred par dny ptal, jakou reci to s manzelem mluvime. “ Spanelstinou” odpovedela jsem mu a Chi se tak asi dovtipil, ze jsme spanele. “Chci tam pracovat jako elektrikar, Spanelsko se me libi, vydelam si spoustu penez, vratim se do Nigerie, konecne si najdu zenu, protoze budu bohaty, a koupim si pozemek, zalozim si business, budu mit sve zamestnance a uz nikdy nebudu muset tvrde pracovat” vyjmenoval Chi a ja se s hruzou divam, jak se snazi zapojit do zasuvky snuru od vrtacky, snuru, ktera ma na konci dva roztrepene draty, a Chi pritom stoji bosky na hole zemi. “Budu bohaty, moc bohaty, zalozim si svou farmu, a budu pestovat mango, banany a ananasy a vyvazet je do Evropy a mit spoustu zvirat a prodavat maso” a dalsich deset minut me vypravi svuj do podrobna vysneny sen. “Jen jedina vec me chybi madam, potrebuju ty viza, kazdy rok platim 150.000 naira nigerijske agenture, aby me vyridila praci a viza v Evrope, a nikdy me nic nenajdou, vzdy me tvrdi, ze byla viza zamitnuta ambasadou. “Chi proboha komu platis 150.000 naira? Za co? Za to, ze ti nekdo neco prislibi?” hrozim se a nechapu jak Chi se svym platem 35 tisic naira dokaze za rok v drahe Nigerii nasetrit takovou sumu. “Me je to jedno madam, staci me trochu jidla kazdy den, bydlim na levnem miste, ja nasetrim, ale oni me lzou, vezmou si tolik penez a nic me nesezenou, uz jsem to zkousel 3 roky a vzdy se po zaplaceni vymluvi” pokracuje smutne.”Nemate neco na piti, madam? Colu nebo Fantu?”

“ Do prdele, do prdele, auuuu” krici za tyden Chi na cely barak, utikame se podivat co se deje. Chi rype holyma rukama do zasuvky od pracky, a bosyma nohama stoji ve vode. “Paneboze vzdyt jsem ti rikala, ze je tam voda, ze s tou prackou neco je, ze si mas dat boty a vypnout elektriku! rikam uz vztekle protoze 2 dny predtim projela elektrika mnou, kvuli spatne upevnene zasuvce na ktere Chi cely den pracoval, a elektrika probijela az do pocitace. “Co ta visa madam” usmiva se na me a mrka jako by se mu pred 5 minutama nic nestalo. “Copak ja ti muzu udelat viza Chi?” vymlouvam se. “Nejsem spanelka ale ceska a taky ty si to predstavujes moc jednoduse. Chces byt bohaty moc bohaty, ukaz me, kdo je v Evrope obycejnou praci tak moc bohaty, aby si mohl koupit farmu jak chces ty? Nezamestnaji te tam jako elektrikare, nedomluvis se jejich jazykem, budes delat podradne prace, a budes rad, kdyz uzivis sam sebe” rekla jsem mu primo a vzpomela jsem si na ostatni cernochy, co jsem videla ve Spanelsku, kteri se tam vydali za vidinou zisku a lepsiho zivota a ted chodi upoceni po plazi a vykrikuji “ Cervesa, agua, coca cola”, nebo ty, co prodavaji na pesich zonach prepalene CD a DVD rozlozene na dece, jejiz 4 konce jsou svazany spagatem, pro priprad ze nekdo piskne na znameni, ze se blizi policie, zatahnou za spagat CD sjedou do deky a kluci utikaji, co muzou do postranich ulicek, nebo ty co prodavaji po nocich drogy, a taky ty co zvou do pochybnych podniku a mnoho a mnoho dalsich vylakanych svym zivotnim snem o lepsi budoucnosti, nemajicich moznosti lepsiho uplatneni a musicich se nejakym zpusobem uzivit. A navrat zpet do Afriky?? Aby se jim rodina a kamaradi v Africe vysmali? Z raje se preci neutika!!!

“Madam I need visa to Czech republic” objevil se dalsi tyden Chi ve dverich. “ Libi se me Ceska republika a budu tam pracovat, tvrde pracovat a vydelam si penize a vratim se do Afriky a koupim si farmu a budu pestovat mango, banany, ananasy a vyvazet je do Evropy a budu mit dobyt” “ Chiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii” rve muj manzel ze dvora a do toho silene stekaji a vyji psi. “Proboha co se deje” rikam si a utikam na dvur. “Ty pitomce jeden okamzite vypni tu elektriku” rve kamarad. “Divej se cos udelal!” A ukazuje na jakysi kabel vedouci z domecku hlidacu, dotykajiciho se svym roztrepenym koncem zelezne boudy se psy, ktera je kousek od nich. Bouda se trepe pod silnym proudem elektriky, psi uvnitr sili, a jen diky tomu, ze na kovovem dnu boudy maji silnou drevenou podlozku se jim nic nestane.”Vzdyt je to mohlo zabit! Vzdyt nas to mohlo zabit, kdyby ti psi v te boude nebyli a my se te boudy dotkli! Prosimte seber se a vypadni a uz se nevracej” rvou na nej vsichni, jeden pres druheho.

Dva mesice se u nas Chi neukazal, dostal jinou praci u jednoho naseho kamarada, ale k nam mel vstup zakazan. Az po Novem roce prisel, poprat vesele Vanoce a stastny Novy rok. Pry mu zarili ocicka jak malemu decku, vratil se totiz od agentury, kde slozil dalsich 150.000 naira s prislibem prace v Evrope. Tentokrat to pry urcite vyjde, tentokrat se dostane do vytouzeneho raje, a pak se vrati do Afriky a bude bohaty a ozeni se s krasnou holkou a koupi si pozemek a zalozi business a bude pestovat manga, banany a ananasy…………………………………………….

pondělí 18. ledna 2010

I love Beirut

Tohle jsem nasla na internetu a protoze si myslim, ze ackoli neznamy autor pise o Beirutu, plati to i na Libanon celkove. Ja sama bych nedokazala lepe charakterizovat tuhle zemi, proc se tedy o par emoci nepodelit. Doufam, ze me prominou anglicky nemluvici, ale prekladem do cestiny by to ztratilo sve kouzlo ;)


I love Beirut

I love Beirut for its opposites. I love Beirut because I see a girl in a Mini skirt and her sister in a Tchador.

I love Beirut because it is neither West nor East it is both.
I love Beirut because one can party till 6 in the morning and not realize that it is tuesday morning.
I love Beirut because Beirutis live as if they are going to die tomorrow and party as if they are going to live forever.

I love Beirut because I can be swimming in the morning and 30 minutes later I'm on the slopes skiing or doing after ski.
I love Beirut because I have never seen the sun this strong anywhere in the world.


I love Beirut because I can see 6,000 years of history.
I love Beirut because Christians and Muslims are living an understanding and do not need to have Christian Muslim understanding classes.

I love Beirut because every Beiruti has a political opinion and will share it with you even if you could care less about his and you want to share yours with him.
I love Beirut for all the conspiracy theories and how many people actually believe them.

I love Beirut because any night I can find a friend to go out with. I love Beirut because I do not need to call my friends to go and see them at their houses I just stop by.

I love Beirut because as soon as I arrive at one of my friends houses his mom takes me to the kitchen & becomes the spokesperson of the refrigerator.

I love Beirut because one can smell gardenia , and jasmine.
I love Beirut because strawberries taste like strawberries & fruitstaste like fruits.

I love Beirut because the food is so good that one gains so many pounds even if she tries to lose
I love Beirut because although the Lebanese women at times look alike as some did their surgeries at the same plastic surgeon they are the most elegant women I have ever seen.

I love Beirut because when I go out at night I don't know at which women to look at as each one is gorgeous in her own way.
I love Beirut because everyone knows me by name.
I love Beirut because I don't have to explain myself.
I love Beirut because of the traffic jams and the people you meet because of them.

I love Beirut because of the noise pollution from cars honking.
I love Beirut for the spirituality of the people wether Muslim or Christian.
I love Beirut because I'm the first to call my Muslim friends on Ramadan and they are the first to call me on Easter.
I love Beirut because on May 1st I see Muslims visiting Harissa (Virgin Mary ) just like I see Christians.

I love Beirut because we can differentiate between a Jew and an Israeli.
I love Beirut because on the 22nd of every month I see Muslims
going to St.Charbel and believing that a miracle will happen.
I love Beirut because women look like as if they are out of a Vogue magazine.
I love Beirut because you eat to live and live to eat.
I love Beirut because one leaves one cafe to go to another and one does this all day.
I love Beirut because all the Lebanese living outside want to come back and the Lebanese who are in Lebanon envy the ones who are living abroad not realizing what it means to live away from Beirut.

I love Beirut because a girl or a guy can easily tell you I just had couple of Lexo or Xanax as if they just had a chewing gum.
I love Beirut because for every Lebanese we have a singer.
I love Beirut because the Lebanese star singers sing in nightclubs.
I love Beirut because women go into the swimming pool with full make up.
I love Beirut because guys go in with their cigars.
I love Beirut because it has been destroyed 7 times in History and has risen.
I love Beirut because since 1975 the Beirutis have withstood the PLO , Syrians , and the Israelis.

I love Beirut because the Beirutis will not accept anyone to occupy them and rule over them.
I love Beirut because we feel that it is better to die on our feet than to live on our knees.
I love Beirut because each street is a two ways street even if it is a one way officially.

I love Beirut because one can park anywhere and not get a ticket.
I love Beirut because one can go as fast as his speedometer.
I love Beirut because MEA lands there. I love Beirut because on MEA we can clap in unison when we are about to land.
I love Beirut not because it is my city , but because it is the city of EveryOne.
I love Beirut because it welcomes every exile freethinker,independent mind of the Arab world.
I love Beirut because we have hundreds of newspapers and our press is finally Free.
I love Beirut because most Arabs dreams of coming to Beirut and wishes his capital was more like Beirut.
I love Beirut because when I explain Beirut to my Western friends, my friends see the passion of Beirut in my eyes.
I love Beirut because there is so much misconception about Beirut in the media and in the minds of people who have never visited.

I love Beirut because when I tell my friends that I'm going to Beirut they tell me can you take me with you.
I love Beirut because we argue over who is going to pay the bill at a restaurant as everyone wants to pay it.

I love Beirut because although many complain about "not making enough money" everyone is living.
I love Beirut because if I do the cross before I start driving the person next to me does not ask me if I fear that I'm going to get into a car accident but instead does his cross as well.
I love Beirut because we accept our differences as we disagree with each other.

I love Beirut because it serves as a beacon of freedom to the rest of the Arab world.
I love Beirut because to praphrase what Gibran said about Lebanon " Had Beirut not been my city I would have chosen it to be."
I love Beirut because there is no city like it.
I love Beirut because even if Beirut is being destroyed you are still beautiful and will remain beautiful no matter how disfigured you are.
I love Beirut because you are always on my mind.
I love Beirut for no reason. I love Beirut for all the reasons of the world. "

neděle 17. ledna 2010

Oyibo VIP

Jak uz jsem psala muj manzel neni nigerijec, proto je pro nas tezsi dostat se do opravdoveho nigerijskeho denni. Je pro nas slozitejsi porozumet nekterym aspektum zivota, protoze nam je nema kdo kulturne a historicky vysvetlit. O to vice si vazime, kdyz muzeme poznat neco ciste nigerijskeho, at uz je to jidlo nebo zvyky.

Proto jsme byli nesmirne radi, kdyz nas Danka pozvala do kostela, ktery patri ke skole, kde pracuje. City of David je jednim z nejvetsich a nejdulezitejsich kostelu v Lagose. Byli Velikonoce a do kostela byl pozvan jeden z nejznamejsich nigerijskych pastoru zijicich v USA. Nikdy predtim jsme v zadnem africkem kostele nebyli, ale vedeli jsme, ze africane misto ticheho modleni se pri bohosluzbach, tancuji a zpivaji, tak jsme se tesili na to, ze budeme mit moznost videt neco noveho a pozvani jsme samozdrejme neodmitli.

Uz cesta ke kostelu naznacovala, ze jde o dulezitou akci. Na hlavnich silnicich kolem kostela byly zacpy a parkovalo se kde se da. V preplnenem kostele jsme sotva mohli najit mistecko, ale pro oyibo se najde vzdycky ;) Usadili jsme se a v tom zaznel uzasny hlas pastora, zpivajici modlitbu. Na zdi na bile platno se promitali texty, aby lide mohli opakovat a zpivat s nim. Postupne jsme vstavali, zpivali, tleskali rukama, sedali si a poslouchali, sem tam prisla nejaka tanecni skupina zatancovala a zazpivala, a zase nanovo stoupnout si, modlit se, zpivat, tleskat, skupina, tleskat, zpivat, modlit se….. A my dva oyibove jsme po hodine sedeli totalne vyrizeni na zidli a divali se na tu masu lidi houpajici se v jednom rytmu, nekteri lezici na zemi v extazi, jakou uzasnou energii to vladnou. 4 ! hodiny modlit se, tancovat a zpivat v takovem tempu, a na druhy den jit do prace. Neuveritelny, nadherny zazitek, nekdy me az behal mraz po zadech, ale musim rict, ze 4 hodiny byli na nas moc a tak dodatecne dekujeme Dancinemu manzelovi, ze se nad nama po 2 a pul hodine smiloval, kdyz videl jak bezvladne sedime na zidli a unavenim se nam zpev uz meni v hluk a odvezl nas domu ;)

Oyibo v kostele samozdrejme zpusobili rozruch, ne ze by tihle lide nikdy bileho cloveka nevideli, setkavaji se s nimi na ulicich a v kancelarich kazdy den, ale bohuzel spousta africanu hledi k belochum s prehnanou uctou. A tak kdyz hlavni fotograf zmercil, ze jsou v kostele belosi, uz byl u nas, a po celou dobu fotil a natacel ;) To same, kdyz jsme se meli obejmout, lidi z rad pred nama za nama, napravo, nalevo, chodili, aby se mohli obejmout i s oyibo, a kdyz uz nebyl cas k obejmuti, tak aspon dotknout se nas ;) Kdyz poradatelka uvidela, ze odchazime predcasne utikala za nama skoro az na parkoviste, aby nas poprosila o vyplneni listecku kvuli informacim, a jeste dlouho pote nas pani po Dance zvala na ruzne akce poradane timhle kostelem ;)

Asi za 14 dni me prijela Danka navstivit a v ruce nesla obrovsky casopis, a me bylo hned jasne, ktera bije ;) “Nase skola vydava casopis a je tam i zaznam z bohosluzby a vase fotky” hlasila me a smala se. Ano, oteviram a divim se, ze nam fotograf venoval na dvoustrance fotky dokonce dve. Obracim na dalsi stranku a tam je fotka prezidenta Obamy a rozhovor s nim. Chvilkovy pocit dulezitosti, chvilkovy pocit VIP ;) Jsme preci v jednom casopise s Obamou ;)

Modlime se..


Tleskame...


I came for healing Lord
Your healing I’ll receive
You said You will heal me Lord
And that’s what I believe



Trosku tance..


Citite to???


Vsimnete si jeho uzasneho stinu!



My v casopise, najdete nas? ;)

pátek 15. ledna 2010

Burj Dubai

Minuly tyden bezelo ve vsech zpravach, ze se v Dubaji slavnostne otevira nejvyssi mrakodrap sveta Burj Dubai, prejmenovany na Burj Khalifa, na pocest Sheika Khalifa z Abu Dhabi, ktery Dubaji pomaha prekonat rostouci krizi. Mrakodrap ma 828 metru, a udajne 200 pater, ve kterych jsou hotel Armani, kancelare a byty. Se stavbou se zacalo 21. zari 2004 a dokoncena byla 1. rijna 2009, ale slavnostni otevreni probehlo az 4. ledna 2010. Cela stavba vysla na 1,5 mld dolaru.

Dnes me prisel email jak to vypada ve vnitr, libi se Vam???
























čtvrtek 14. ledna 2010

Kam nas osud zaval - aneb pribehy obycejnych zen o zivote v zahranici

Vzdy me zajimal osud lidi, ktere jsem potkala ve svem zivote v zahranici. Jak se tam dostali, co tam delaji, v cem je jejich zeme jina nez ta ve ktere bydli a spoustu jinych veci. Vazila jsem si holek, co jen tak odjely z rodne zeme a zacinaly zivot od nuly nekde jinde, a ze to neni prochazka ruzovym sadem, to vime vsichni. A tak jsem si rikala, ze kdyz to zajima me, mohlo by to zajimat i ostatni a napadlo me udelat maly dotaznik a rozeslat ho kamaradkam, ktere v cizine ziji nebo delsi dobu zily. Dotaznik jsem chtela puvodne udelat vice personalni, ale pak jsem si rikala, ze ne kazdy by chtel psat dopodrobna o svem zivote a tak nakonec otazky byly spise univerzalniho charakteru s tim, ze dotycna co bude chtit napsat napise a co ne to vynecha. Dnes me prisla prvni odpoved. Doufam, ze to bude zajimave i pro vas ;)

Kam nas osud zaval - Marcela Jelves


MARCELA JELVES

Kde jsi se narodila a neco o tobe:

Narodila jsem se v Chile v male vesnici kousek od Tucapel. Mam dva sourozence, starsi sestru a mladsiho bratra. Vzdy jsem to byla ja, kdo byl z cele rodiny nejvice nezavisly a to me pomohlo pri pozdejsim rozhodovani , zda vycestovat. Vetsinu sveho zivota jsem prozila ve meste Chillan, pozdeji po ukonceni stredni skoly jsem odesla studovat do mesta Temuco na jih Chile. Na universite jsem graduovala v oboru Navrharstvi a z pocatku jsem par let i jako navrharka pracovala, pote jsem se vsak prestehovala do hlavniho mesta Chile Santiaga a tam jsem pracovala v ruznych oborech. Vzdy jsem chtela cestovat, ale kvuli studiu a nedostatku penez to bylo nemozne. Az po mych 27 narozeninach, kdyz uz jsem mela dostatek penez a svobody k uskutecneni toho co chci, jsem si rekla, ze jestli neodjedu ted, tak uz neodjedu nikdy.

Kam jsi vycestovala a proc:

Odletela jsem do Spanelska a zustala jsem tam zit a pracovat celych 6 roku. Rozhodla jsem se pro Spanelsko, protoze jsem v Santiagu poznala jednu holku, co tam momentalne zila a ta me navrhla at jedu s ni. Puvodni zamer byl pobyt jen mesic, ale nakonec jsem tam zustala. Ve Spanelsku jsem navstivila Barcelonu, Alicante, Valencii, Sevillu, Almerii, na Balearech pak Malorcu a na Kanarskych ostrovech Lanzarote. V Evrope Andoru, Pariz a Londyn. A na dovolenou jsem si pak zaletela i do Ameriky a to do Kolumbie a Kostariky.

Co jsi od dane zeme ocekavala a jaka byla realita:

Moje rozhodnuti jit do Spanelska se odehralo behem 14 dni, bylo to tak rychle, ze jsem ani nemela cas premyslet, co me tam bude cekat, ale samozdrejme, ze jsem mela zakladni informace o zemi. Musim rict, ze nikdy predtim jsem nepremyslela jit zrovna do Spanelska, vzdy me lakali zeme jako Nizozemi, Anglie, Italie nebo Francie, zeme, kde se mluvi jinou reci, nez tou moji. Od Spanelska jsem ocekavala, ze bude vice pratelstejsi. Priletela jsem do Barcelony, a zacatky byly tezke. Ted uz vice rozumim katalanske kulture, ale zpocatku se katalanci k cizincum chovaji chladne a s odstupem. Taky jsem necekala takovou rozlicnost kultur a jazyku v jedne jedine zemi. Myslim tim spanelstinu, baskictinu, katalanstinu, atd.

Co jsi se naucila noveho a co ti to dalo do budoucna:

Naucila jsem se cenit si vice veci ve sve vlastni zemi, z venku se to vsechno vidi jinak. Taky vam zacne chybet vlastni rodina a pak si ji i vice vazite. Uvedomila jsem si krasu vlastni kultury a charakteru lidi u nas. Naopak spanele jsou lide vice spokojeni, a umi se porad radovat ze zivota.

Co te v dane zemi prekvapilo a co bylo jine nez v tve vlasti:

Spanelsko je velice moderni zemi v mnoha smerech, napriklad mistni doprava je perfektni, ackoli metro je modernejsi a taky cistejsi v Santiagu de Chile. Take mezilidske jednani je lepsi v Chile, ve Spanelsku stezi najdete lidi , kteri jsou prijemni a ochotni, at uz jde o kancelare, restaurace, obchody nebo ruzna jina mista. I spanelske banky na me pusobi neformalne a neseriozne. V Chile zamestnanci bank nosi uniformy a jsou daleko vice profesionalni. Spanele celkove malo pracuji a maji spoustu svatku. Lidi miluji oslavy, u nas sice taky, ale pracujeme podstatne vice.

Co se me hodne libi, tak ze spanele se umi vyzit po praci. Jdou do baru, restauci, sedi a bavi se. V Chile vetsina lidi jde z prace hned domu, u nas se praci zije.

Co me prekvapilo asi nejvice je, ze i starsi a stari spanele vedou aktivni zivot a maji kvalitni kulturni a socialni zivot. Chodi na prochazky, ziji nocni zivot, schazeji se s prateli atd. Chilenane stejneho veku takhle neziji a jsou spise zavreni doma a celkove jejich aktivita je mala.

Dalsi vec, co jsem si vsimla ze spanele jsou si vice vzhledove podobni a maji stejny zpusob zivota a oblekani. V Chile naopak videte na ulicich vice ruznorodosti jako hippie, rapery, punk, lidi, kteri se oblikaji normalne, ale taky hodne kluku s dlouhymi vlasy. A co teda musim rict, byt to bude znit malicherne, ze ve Spanelsku se celkove lide oblekaji lepe, hlavne kdyz jsou na ruzne oslavy. V tomhle smeru chilenane nejsou moc odvazni, a porad se oblekaji stejne. Podle me maji lide v Chile porad obavy, co o nich reknou ti druzi a proto se v hodne smerech omezuji.

Celkove si myslim ze Spanelsko ma vice vyhod pro zivot, nez Chile, je tam vice moznosti najit si praci, dobre zit a cestovat. V Chile je zivot o hodne tezsi, proto kdyz lide od nas odjedou a zvyknou si na jiny standart je pro ne pak slozitejsi vratit se zpet domu.

Kde zijes momentalne a co delas:

Nyni ziji v Londyne a staram se o sveho dvouleteho syna.

Jake jsou tvoje plany do budoucna:

V budoucnu bych chtela zustat zit a pracovat v Anglii. Myslim si, ze pro meho syna je to to nejlepsi zit tady(syn ma tatinka anglicana). Co se tyka viz je to vsak slozitejsi. No nechame se prekvapit, jak to vsechno dopadne.

úterý 12. ledna 2010

Zpet do prace, zpet do Nigerie

Mesic uplynul jako voda, nase prazdniny v Libanonu konci a je cas vratit se zpet do prace a tutiz zpet do Nigerie. Zaciname balit. Teda ja zacinam balit pro Rogera. Ten tentokrat leti sam a ja zustavam v Libanonu, nevim zatim jak dlouho tady zustanu, nevim jestli se tento rok do Lagosu vubec vratim. Uvidime jak to vsechno dopadne. Roger me bude chybet nejsme zvykli byt od sebe. Od te doby co jsme se potkali, jsme spolu na par vyjimek 24 hodin denne ;) A Afrika me bude chybet taky. Jak si na ni a ten chaos tam, jednou clovek zvykne a zazere se mu to vsechno pod kuzi, tak se tam chce porad vracet. Ale na druhou stranu to vypada, ze tam zustaneme pekne dlouho, tak si ji jeste uziji ;)

A abych se v Libanonu nenudila, budu pracovat z domu a to upravovat nase firemni webove stranky a dodavat produkty, ktere prodavame. K tomu se zacnu konecne poradne ucit arabstinu, ktere sice uz docela dobre rozumim, ale mluveni a praxe me porad chybi. Tak ted budu mit aspon moznost to napravit. K tomu jsem si jeste nachystala nejake knizky, co bych chtela precist. A vcera me napadlo nove tema na blog a to bude : Kam nas osud zaval aneb pribehy obycejnych zen o zivote v zahranici, doufam, ze se to povede a bude to zajimave cteni. Bude o nas obycejnych holkach, co jsme se vydaly do zahranici na delsi dobu, o tom proc jsme se rozhodly odejit, co jsme prozily a jak nas to ovlivnilo. Vse bude formou dotazniku, par otazek a odpovedi, takze otazky do dotazniku jsou vymysleny, par uz jich je i rozeslano, takze kdyby jste dostaly email ode me, vite co vas ceka ;) Kdo by email nedostal a presto by mel zajem, budu rada, kdyz se ozvete!

Tak a jdu vas otravovat na email ;) Teste se ;)

pondělí 11. ledna 2010

Lekki Conservation Centre

Vcera jsme se podivali, jak to vypada, kdyz v Libanonu nasnezi, dnes dame zase trosku slunicka. V Lagose neni moc moznosti, kam se jit projit, vsude se jezdi autem a prochazky po meste muzou byt unavujici, jak kvuli vedru, tak i kvuli davum lidi a mozna to ani neni zrovna bezpecne promenadovat se vsude mozne pesky po ulicich. My jsme zvykli z Evropy na dlouhe prochazky a tak kdyz se nam zastekne po trosce pohybu a prirode zajedeme do Lekki Conservation Centre.

Lekki Conservation Centre bylo zalozeno v roce 1990 s cilem zachovat kousek puvodniho ekosystemu v Lagosu pro dalsi generace. S troskou stesti muzeme spatrit opice, krokodyly a ruzne druhy ptaku a hmyzu. My narazili vetsinou na ten hmyz a ptaky, ale asi 2x se nam podarilo uvidet i opice.


Hlavni budova


Po celem arealu jsou udelane drevene mostky, aby se navstevnici nemuseli prodirat primo dzungli ;)


Najdete opici ;)






Taky jsme si zalozili ;)


A nakonec vyfotili s zelvou