středa 8. prosince 2010

Vylet do Lehfedu

Pred dvema tydny jsme se jeli podivat do klastera v Kfifanu, kde je vystaveno telo svateho Estephana a tuhle nedeli jsme se vypravili do jeho rodne vesnice Lehfed, ktera je shodou okolnosti i letni rezidenci libanonskeho prezidenta.

Dum ve kterem svaty Estephan ( 1889-1938), vlastnim jmenem Joseph Nehme, zil s rodici a peti sourozenci. A take typicky libanonsky dum z drivejsich dob.


Uvnitr jsou jen dve mistnosti. V jedne je mala modlitebna a v druhe popsany zivot svateho Estephana.


Kdyz byl jeste svaty Estephan male dite a chodil past kravy, zahledl na jednom miste jezevce. A tam kde mu jezevec zmizel zacal kopat a objevil pramen vody, kteremu se dnes rika Jezevci pramen a ke kteremu se sjizdeji verici lide z celeho Libanonu, aby se napili zazracne vody.




Pohled do okoli od domu svateho Estephana


To jak je vira v zazraky v Libanonu stale ziva, dokazuje i to, ze svaty Estephan byl blahoreceny letos v cervnu 2010. Totiz k tomu, aby cirkev nekoho prohlasila za svateho potrebuje mit jako dukaz zazraky s overenou pravosti. Mezi zazraky svateho Estephana patri napriklad uzdraveni jeho netere, ktera onemocnela rakovinou kosti a modlila se k zemrelemu strycovi a zaroven tak popijela vodu z Jezevciho pramene. Pozdeji bylo zjisteno doktorem, ze nador z celeho tela kompletne zmizel. Dale uzdraveni sestry Clary z vazne infekce ledvin po dotknuti tela zemreleho a spousta jinych zazraku.

A nakonec Anicka spokojena s nasimi nedelnimi vylety ;)

pátek 3. prosince 2010

Svata Barbora

V Libanonu neslavime svateho Mikulase s certy a andely, ale mame tu svatou Barboru, jejiz svatek pripada na druhou adventni nedeli.

Svata Barbora se narodila na počátku 3. století v maloasijské Nikomedii v rodině bohatého kupce, zavilého nepřítele křesťanů. Aby dceru uchránil před světskými svody, nechal u svého domu vystavět luxusně zařízenou věž, v níž dceru uzavřel. Tato věž je atributem, s nímž se sv. Barbora zobrazuje nejčastěji. Mezi sloužícími však pracoval tajný křesťan, který sv. Barboru obrátil na víru. Jednou nalezl její otec u ní kříž a sv. Barbora se přiznala, že je křesťankou. Rozzuřený otec uchopil meč a chtěl ji na místě zabít, ale dívce se podařilo uprchnout do nedalekých hor. Otec ji však vypátral, odvedl domů a snažil se donutit ji zříci se křesťanství. Když neuspěl, odevzdal ji soudci. - Mučení sv. Barbory viděla žena jménem Julia (Juliána); se soucitem předstoupila před soudce a přiznala se také ke křesťanství. V tu chvíli se sv. Barboře rány zázrakem zhojily. Soudce jí dal mučit ještě ukrutněji a na potupu ji nechal uříznout prsy. Nakonec sv. Barboře setnul hlavu mečem sám otec, spolu s ní (snad roku 237) skonala i sv. Julie. - Sv. Barbora patří mezi čtrnáct svatých pomocníků, jejichž společná památka se slaví 4. prosince.
(info z internetu)

A kdyz svata Barbora utikala do nedalekych hor, pry se prevlekla tak, aby ji nikdo nepoznal. A na tuhle pamatku se v predvecer svatku svate Barbory oblikaji deti v Libanonu do ruznych kostymu a chodi tak po vesnici "koledovat" jak se tomu rika u nas. Zpivaji pisnicku a neco za ni dostanou. A tak jsme oblikli Anicku do kostymu vcelky a sli jsme s ni po rodine koledovat i my ;))

S tetou Jolou


S tetou Hudou


S tetou Dorou


A nakonec s maminkou ;)



A vy si zase zitra nezapomente narezat tresnove vetvicky -barborky, at vam do Vanoc rozkvetou ;)

čtvrtek 2. prosince 2010

Vanocni stromecek

Zatim tu nemame snih jako v Cesku a ani to pri 28C nevypada, ze by nam brzo aspon trosicku nasnezilo, ale zato uz mame vanocni stromecek.V Libanonu se zdobi zacatkem prosince, nekteri uz i na konci listopadu a tak ani my jsme necekali a vrhli se do dila. Predtim jsme na Vanoce byli vzdy nekde a s nekym, nejcasteji s rodici, takze tento rok to bude poprve, co budeme mit vanocni stromecek ve svem vlastnim byte. A jelikoz mame malou Anicku, zvolili jsme tak odpovidajici vanocni dekoraci ;)



A kdyz uz je stromecek hotovy zbyva jen pockat na tatku ;)

úterý 30. listopadu 2010

Vylet do Byblosu

Tuhle nedeli jsme si vyjely s Rogerovou sestrou a Annou Marii do mesta Byblosu, o jehoz historii jsem tu uz drive psala. Pro me je tohle mesto jedno z nejkrasnejsich mist, ktere jsem v Libanonu videla.

Prosly jsme se po tradicnim arabskem souku, kde se daji koupit ruzne arabske suvenyry a byly jsme mile prekvapeny kolik zahranicnich turistu je zde. No bodej by ne kdyz i Marlon Brando a Frank Sinatra tak radi a casto navstevovali tohle mesto.


Byblos byl v drivejsich dobach i sidlem fenicanu od kterych libanonci hrde odvozuji svuj puvod.


Cela obast Byblosu je znama i diky fosiliim, ktere se pry stale nachazi v horach nad mestem. Na souku je pak nekolik obchodu, kde si nejakou tu zkamenelinu muzete koupit. Vyber je obrovsky.




Pristav


Pohled od more k pristavu


Rybari, more a hory


Ani my jsme neodolaly vyfotit se tu


A pak jsme si jeste koupily neco na ozdobu, jsme preci jenom zenske, a honem zpet domu

sobota 27. listopadu 2010

Vylet do klastera v Kfifanu

Jekoliz Anna Maria je uz velka holka a v Libanonu je stale hezke pocasi prekracujice 20 C, rozhodli jsme se s Rogerovyma rodicema toho co nejvice vyuzit a jezdime tedy kazdou nedeli na delsi vylety. Minuly vikend jsme tak navstivili klaster svateho Cypriana a svateho Justyna v Kfifanu, kde jsou ulozena tela dvou libanonskych svatych. Libanon ma celkem ctyri svate a temi jsou svaty Charbel, ktery je zde nejvice popularni, dale pak svata Rafka, svaty Hardini a svaty Estephan. My se tak vypravili do klastera, ktery je proslaven diky poslednim dvoum jmenovanym. Mimochodem vsichni tihle libanonsti svati pochazi ze severu Libanonu, kde je taky nejvetsi koncentrace krestanu, na jihu prevladaji muslimove.

Historie klastera saha az do let 717. V roce 1230 se z nej stalo patriarchalni sidlo a od roku 1766 spada pod libanonsky maronitsky rad.



Pri vstupu do klastera je na prave strane rakev svateho Hardiniho, vlastnim jmenem Youssef Kassab (1808–1858). Hardini byl nazyvan svatym uz za sveho zivota pro spoustu zazraku, ktere vykonaval. A na strane leve vystaveno neporusene telo svateho Estephana, vlastnim jmenem Joseph Nehme (1889-1938), ktery byl blahoreceny tento rok 27. cervence 2010.

Rakev svateho Hardiniho


Telo svateho Estephana

(Tyhle dve fotky jsou z internetu, jelikoz se tam nesmelo fotit)

O patro vyse, bylo ukazano jak zmineni mnichove zili









Jeden z kostelu uvnitr klastera


A nakonec jsme se pred klasterem vyfotily i my s Anickou

čtvrtek 25. listopadu 2010

Diky Vam

Uz je tomu rok, co jsem si sedla k pocitaci a klikla jsem na "Vytvorit blog". Psavala jsem si tak ruzne od malicka, vetsinou basnicky, ktere koncili v suplikach a pak postupne v kosi, nebo jsem si psavala sve pocity. Vypsala jsem se tak vzdy ze vsech problemu, smutku, radosti, nestastnych lasek a stastnych lasek a bylo me hned lepe. Papir toho totiz snese hodne.

Do psani blogu se me dlouho nechtelo, rikala jsem si co budu psat, ze neni vlastne o cem, ze ziju uplne stejny zivot jako vsichni ostatni a tak proc to tahat na verejnost. A pak jsem minuly rok o prazdninach dostala malarii a jeji lecba a popravde i zivot v Nigerii me rozhodili tak, ze jsem odletela prvnim letadlem zpet do Ceska a zustala jsem tam dva mesice, abych se z toho psychicky a fyzicky dostala. Kdyz jsem se pak do Nigerie vratila zpet, hledala jsem si nejakou cinnost cim bych se zabavila a vyventilovala tak sve pocity, protoze zivot tam je uplne ale uplne jiny nez zivot v Evrope a clovek tak vice casu travi doma za zdi s ostatym dratem nez nekde v parku nebo na ulici na prochazce. A rozhodla jsem se tedy psat pro sve pratele a rodinu, abych nemusela do emailu odpovidat porad na ty same otazky a tak priblizit nas zivot v Africe, ale i nas zivot sam o sobe. A vytvorila jsem si tedy blog. Jenze v te dobe, kdyz jsem se rozepsala jak jsme se do Afriky dostali, co tam delame a jak se nam tam zije, jsem nemohla ani tusit, ze jsem jen par dni tehotna. No a zbytek uz vite. Leteli jste pak se mnou do Libanonu, tam jste me drzeli pesti pri mem tehotenstvi, podporovali me, kdyz me chybel Roger a ja se tak rozepsala o nasem pribehu o nasem setkani a zivote vubec a pozdeji jste se tesili s nama z narozeni Anny Marie. Ted jeste spolu prozijeme navrat Rogera, Vanoce v Libanonu, Aniccine krtiny a vratime se po novem roce tam, odkud jsem tenhle blog zacala psat, a to do Afriky.

A ja bych vam VSEM, znamym i neznamym, co jste postupem casu zavitali na muj blog a chodite sem cist, chtela podekovat za vasi podporu.

A jedna z mych nejoblibenejsich pisni od Hany Hegerove ;)

čtvrtek 18. listopadu 2010

Leto, leto filozoficke

“Nepremyslel jsi nekdy kolik svetu je v tomhle svete?” ptam se Rogera, kdyz sedime vecer v baru na plazi. “Vzdy kdyz jsme u more me napadaji takovehle otazky, a v noci obzvlast. Pohledem na hvezdnou oblohu a more tak citim nicotu naseho byti, desitky civilizaci, ktere pomalicku vznikali, pak stali na samem vrcholu a zase zanikali, vsichni tihle vladcove, nabozensti vudci, ale I obycejni lide, kazdy si zije svuj vlastni zivot, svuj vlastni svet. A nekdy I vice svetu najednou. Jeden svet je ten kazdodennich povinosti a ten druhy se odehrava v nasi mysli, svet vysneho zivota. Dalsim svetem je vesmir sam o sobe, nase telo se vsemi organy, kazda bunka, molekula a atom si ziji ve svem vlastnim svete. Svet tak krehky a pritom v tak dokonale symbioze. Vedle naseho zivota se tu tak odehravaji zivoty miliardy jinych veci, vzdyt treba i obycejny stul ma svuj vlastni svet. Svet vzniku a zaniku, svet teplych veceri. Co znamenal svet pro lidi pred nama, kteri nevedeli to, co vime my ted, a co bude znamenat pro ty, kteri prijdou za stovky let po nas? Kde to vsechno zacina a kde to vsechno konci? A existuje vubec nejaky zacatek a konec? A kdo za tim vsim stoji?” kladu Rogerovi otazky, ktere me vyvstanou na mysli.

A tak vikend co vikend sedavame v tomhle baru na plazi, usazeni na proutenych sedatkach s nohama zaborenyma do pisku na Zemi, ktera jako plocha deska pluje na hladine ocenu a pri pohledu na hvezdy pribite na obloze hreby, s nama ke stolu postupne usedaji recti prirodni filozofove -predsokratici, aby nam vysvetlili z jake pralatky se sklada svet a jak se takhle pralatka premenuje nebo nepremenuje v neco jineho. Sokrates nas zavede do Athen, kde rozmlouva s lidmi a nuti je k pouzivani rozumu, aby vsichni jako on zjistili ze vi, ze nic nevi. A kdyz se pak my napijeme vyborneho cerveneho spanelskeho vina, Sokrates vypije svuj pohar smrti. Soud se Sokratem nam pak v Obrane popise jeho zak Platon, stejne tak nam v Ustave vysvetli, jak si predstavuje idealni stat a nakonec nas zavede do sveho sveta smyslu a sveta idei, ktery hned popre nas dalsi host, Platonuv zak Aristoteles. Ten nam objasni svuj nazor na Latku a Formu a take na vztahy pricinnosti v prirode. Logicky s nim pak roztridime vsechny veci v prirode do ruznych skupin a podskupin nezivych a zivych risi zivocichu, rostlin a mineralu. Etikou nas pak nasmeruje k zivotu zlatou stredni cestou. Neshodneme se s nim vsak v nazoru na zeny, kdy nam odhodlane tvrdi, ze zena je neuplny muz a ze je jen pasivni a prijimajici, kdezto muz aktivni a davajici a v momente, kdy nam zacne tvrdit, ze otroci jsou samozdrejmou nutnosti a soucasti kazdeho hospodarstvi jsme radi, ze Aristoteles opousti nas stul a my se tak s nim se slovy “svet je stary” muzeme rozloucit. Najednou zacina u naseho stolu chaos. Prichazi helenisticti filozofove kynikove a ukazuji nam kolik je na svete veci co nepotrebujeme, po nich stoikove s jejich stoickym klidem, epikurejci touzici po nejvyssi slasti a zijici pro tuto chvili a po nich novoplatonci, kteri nas nauci svemu mystickemu splynuti s Jednim – Bohem.

A my jsme tak zabrani do diskutovani o anticke filozofii, ze si nevsimneme, ze k nam po mori prichazi Jezis. “Miluj blizniho sveho jako sebe sameho” rekne nam a vodu ve dzbanu, ktery stoji na stole, promeni ve vino. Kdyz pak odchazi odpousti nam vsechny nase hrichy a my v pisku vedle dvou bosych nohou spatrime ryhu krize, ktery si sebou vlece smerem k Golgote. Pavel se zastavi jen na chvili, aby nam ve spechu zvestoval, ze Jesis vstal z mrtvych, a rychle pospicha sirit krestanstvi do vsech koutu sveta.

Louci se s nami i stredoveky svaty Augustin, ktery vlozil svet idei do Boha. Propojil tak uceni Platonovo s krestanstvim a tim take spojil recky a zidovsky zpusob mysleni stejne tak jako Tomas Akvinsky takhle pokrestanstil Aristotela, kdyz na nejvyssi misto stupnice usporadani prirody dosadi andely a nad ne Boha.

“Necitis tu neco spaleneho?” ptame se zvedave jeden druheho. “To je moje hranice na ktere me upalila cirkev za kacirske myslenky” odpovida nam Giordano Bruno. Galileo Galilei, Mikulas Kopernik a Johannes Kepler si sebou prinesou dalekohled, aby nam ukazali pohyby planet ve vesmiru. A kdyz Galileo Galilei zakrici “A prece se toci!” leknu se tak, ze me z ruky vypadne jablko, ktere jsem se prave chystala snist a Isaac Newton nam tak vysvetli gravitacni zakony. “Vedeni je moc” povzbudi nas Francis Bacon v dalsim nasem vzdelavani se a Martin Luther nam venuje na rozloucenou svuj nemecky preklad Bible.

Racionaliste Descartes, Spinoza a Leibniz se u naseho stolu hadaji s empiristy Lockem, Humem a Berkeleyem o tom, zda je mozne prave poznani diky rozumu nebo smyslum. Sam Imanuel Kant zkritizuje nas cisty rozum, prakticky rozum a soudnost a Hegel nam zase objasni to, ze prava potreba filosofie nemiri patrne k nicemu jinemu, nez se naucit zit a vtahne nas tak do vysvetlovani jedne jedine skutecnosti – panteismu, az mame pocit, ze prestavame byti sami sebou a vse splyva v jeden jediny velky celek a az Kierkegaard nas opet vrati k sobe samym svym individualismem.

Pote prichazi postarsi vousaty chlapik a podava nam svuj vytisk knihy.“Karl Marx” zasepta Roger. “Evropou prochazi strasidlo - strasidlo komunismu” zacteme se do uvodu Komunistickeho manifestu. A kdyz se blizime ke konci knihy, Marx se zvedne od stolu a pri odchodu zavola “Proletari vsech zemi spojte se!”

“Co je to za lod” ptam se a oba dva ze zadivame do dalky na more. “Beagle” precte Roger napis na pridi. “To se Darwin vypravil na svou cestu po mori zmapovat jizni cip Ameriky a pri tehle ceste zavital na Galapagy, kde pozoroval druhy penkav” dozvidame se v naucnem slovniku, ktery si pro tyhle chvile bereme vzdy sebou.

“Uz by jsme meli jit domu, zacina me byt zima” otacim se na Rogera. “Vzdyt jsme tu take s nasimy hosty stravili cele leto” odpovida me. “A stejne mam pocit, ze je jeste tolik veci, co by jsme se meli naucit a pochopit” rikam mu. “Ale to uz muzeme z tepla naseho bytu” pomaha me vstat ze zeme. Loucime se tedy s nasim poslednim hostem Nietzchem, ktery uz se nam na konci sveho zivota snazil namluvit, ze on je ten spasitel, a utikame domu.

sobota 13. listopadu 2010

Prace

“Ahoj ja jsem Samia” predstavuje se me sneda holka. “Taky jsem tu dnes nova” rika me na uvitanou. Tipuji ji na Marocanku a posleze zjistim, ze jsem tipovala spravne. Jeji rodina pochazi z Maroka, ale ona se uz narodila ve Francii, tam take vystudovala vysokou skolu a do Spanelska odjela na staz a to ji tak ucarovalo, ze se rozhodla zustat. Postupem casu se pak seznamuji I s Marcelou z Chille, Susanou a Katy z Venezuely, Joyce z Australie, Petrou z Ceska, Jaanou z Finska, Natalie z Anglie a Veronikou puvodem z Chille, ale vyrustajici ve Svedsku. Tehle tym me pripomina muj kurz nemciny v Nemecku. Lide vsech narodnosti se na chvili sveho zivota setkaji za jistym ucelem. V Nemecku to bylo studium jazyka a tady je to prace. Kazdy z nas odjel ze sve zeme, aby se nekde jinde necemu novemu naucil, aby neco noveho poznal, aby vyzkousel sve sily, nebo aby neco nasel. Treba sam sebe.

Po dva roky pak zustavam pracovat v tehle firme s temito spolupracovnicemi. Po dva roky sedime v jedne kancelari, ukladame telefonni cisla, rozesilame je klukum pracujicim v druhe mistnosti obvolavajice zakazniky z celeho sveta a vyplnujeme smlouvy. Po dva roky se Samiou, ktera sedi vedle me, probirame mezinarodni politiku a problemy muslimskeho a krestanskeho sveta. Se Susanou a Marcelou chodime v patek po praci na sklenicku do baru. Veronika nam vypravi jejich rodinny pribeh o problemech jejich blizskych s chilskym diktatorem Pinochetem a nasledne emigraci do Svedska, Susana ukazuje nadherne malby jeji matky z Caracasu, Natalie nam k tomu vsemu pousti porad dokola Shakiru a s Petrou nostalgicky vzpominame na Cesko.

Po dva roky tak s Rogerem ve stejnou dobu vstavame, snidame, odchazime z domu, nastupujeme do stejneho autobusu a vchazime do stejnych dveri nasi firmy. Pozdeji kdyz se Roger stane managerem administrace sedime I ve stejne mistnosti a mame stoly u sebe. Po dva roky tak vetsinou koncime praci ve stejnou dobu a stejnym autobusem jedeme zpet domu. V lete se po praci prochazime proslunenym Alicante a v noci brazdime bosyma nohama plaz a vychutnavame zpetne se dotykajici vlny more. V zime se pak loudame z autobusu domu, kupujeme pecene kastany a obdivujeme atmosferu vanocne vyzdobeneho mesta. Po dva roky jsme spolu 24 hodin denne a tak to na dlouhou dobu zustane.

středa 10. listopadu 2010

A do prace

“Pujdes me vyprovodit?” pta se me Roger rano, kdyz se chysta na autobus do prace. “Jasne ze pujdu, chodim preci kazdy den. Do te doby nez si najdu nejakou praci, te aspon kazde rano budu doprovazet a kazdy vecer na te same zastavce zase vyhlizet” odpovidam mu. “Klidne si ted udelej par tydnu volno, a po praci se podivas potom” navrhuje me. “Take pak zacne sezona a to se nejake misto urcite najde” doufam. “Me je jedno, kde budu pro zacatek pracovat. Klidne nekde v baru, nebo uklizet, nebo zase u deti. Hlavne ze budu mit nejakou praci. A po necem lepsim se muzu podivat casem” dodavam.

Kdyz pak prichazim domu poustim se do psani zivotopisu. Premyslim o tom kde bych mohla pracovat v Cesku, kdyby jsme tam ted s Rogerem bydleli. Umim nemecky a spanelsky a mam dobrou praxi z predchoziho povolani, kdy jsem pracovala pro nemeckou firmu zabyvajici se dispecinkem. Ale tady ve Spanelsku, co tady muzu delat? Cizinci bez dobre znalosti jazyka tu ziskavaji jen podradne prace, stejne jako vsude jinde. A to je prave ta nase obet, chceme cestovat a poznavat svet, ale nekde nam proste musi byt ubrano. Nikdo na nas v cizine neceka s otevrenou naruci, ba naopak. Prosadit se v rodne zemi je daleko snazsi nez se prosadit v zahranici. Ale momentalne citim, ze me to takhle vyhovuje, byt bezejmeny nikdo, musici se postarat jen sam o sebe. Zacit uplne od nuly jako male dite neumici ani mluvit. Zatim me tenhle zpusob zivota fascinuje. Pri kazdem zacatku poznavam co ve me je, kam az dosahnou me sily a ma samostatnost a tak prostrednictvim okolniho sveta poznavam sama sebe.

“Pujdeme si nekam sednou? Mam chut na vino” pta se me Roger, kdyz se zase vecer setkavame na autobusove zastavce. “Na vino? A kam chces jit?” ptam se ho. “Treba do toho baru kousek od nasi ulice. Mam pro tebe novinku” zamrka na me nadsene. Kdyz vejdeme do baru, objedname si piti a neco na jidlo zepta se me, jestli bych teda chtela do prace nastoupit hned ted, nebo jestli si chci vzit par tydnu volna, jak me navrhoval rano.” “Kdybych neco mela, pujdu hned, uz jsem preci jen chvili doma a samotnou me to nebavi. Nudim se kdyz jses v praci” odpovidam mu. “A co bys rekla tomu, ze me kazde rano nebudes vyprovazet na autobus, ale do toho autubusu nastoupis se mnou a pak zase vecer se mnou vystoupis?” zepta se me zvedave. “Jak to jako myslis” nechapave zvednu oboci. “No ze bys preci pracovala u nas ve firme” zasmeje se. “Sef vi, ze jsi prijela z Barcelony a ptal se me dnes jestli uz mas praci. A kdyz jsem rekl, ze ne, tak navrhl, ze muzes holkam pomahat v administraci. Co ty na to?” “To myslis vazne?”zasnu. “Ale vzdyt neumim anglicky, co tam budu delat? A moje spanelstina preci taky neni na nejake administrativni vyrizovani” pochybuji jestli si tohle Roger vubec uvedomil. “Neboj holky v administraci mluvi spanelsky, jsou z Jizni Ameriky, takze s nema se domluvis a s tim zbytkem, to je preci super vyzva ne? Kde by ses nejrychleji naucila anglicky nez s anglickyma spolupracovnikama. A navic spanelstinu muzes cvicit s rodilyma mluvcima” povzbuzuje me. “Mas pravdu” prisvedcuji a rozhoduji se, ze to vezmu. Nemam co ztratit. Prace v administraci je porad lepsi nez nekde uklizet nebo pracovat u deti. A k tomu se muzu vratit kdykoliv, kdyby me to v te firme neslo. Ale me to pujde, musi, rikam si. Mam moznost naucit se novy jazyk, a s anglictinou se pak uz domluvim vsude. Roger mezitim telefonuje sefovi a ten mu rika, at prijdu uz druhy den.

Takze od zitrka mam novou praci, daleko lepsi nez jsem mohla vubec doufat, rikam si vecer doma, kdyz trham a vyhazuji nachystane zivotopisy. A dalsi den uz to toho autobusu nastupujeme spolu.

úterý 9. listopadu 2010

Mame letenky

Pristi mesic prileti Roger! Jak krasne to zni, uz to neni za tri mesice, uz to neni za dva mesice, ale uz je to pristi mesic. Posledni tydny cekani ubihaji vzdy nejdele. My mame ale spoustu vyrizovani a chystani, tak se aspon nenudime. No nenudili by jsme se ani tak, protoze Anicka je hyperaktivni ditko, ktere je ve ctyri rano vyspane, pres den pospava po deseti minutach a vecer jde spat kolem devate. A Anicka ne jen ze je nespave ditko, ale taky ditko nosici se. Nevydrzi sama v postylce, chce se nosit a pozorovat svet. Takze proto ty delsi pauzy na blogu.
Ale co si budeme povidat, ty pauzy na blogu nejsou jen kvuli ni a jejimu nespani, ale take kvuli tomu, jak se tesim na Rogera a jak se tesim na Afriku. Kazdy den planujeme, jak krasne si udelame letosni Vanoce, planujeme co budeme podnikat spolecne ve volnem case v Nigerii a mezitim ja posilam veci do Lagosu a Roger dokupuje zbytek. A tak se nase denodenni konverzace toci ohledne koupene vanicky, typu plinek a mlicka, vyzvednuti postylky a kurfu z letiste atd. Roger totiz prileti pristi mesic, ale tentokrat neodleti sam. Ano uz mame letenky! Tri letenky! A na te treti je napsano ANNA MARIA SAADEH. Nejkrasnejsi kus papiru, ktery me porad ubezpecuje, ze tohle neni sen, ktery jsem si vysnila. Tohle je realita a Anicka s nama bude od pristiho roku bydlet a poznavat zivot v Nigerii.
V momente kdy jsem si myslela, ze cestovani a presunu uz mam plne zuby a ze uz chci zustat na miste, pocitila jsem pri baleni kufru to zname simrani v zaludku a volani dalek a uvedomila jsem si, ze my NIKDY nebudeme mit svuj vlastni domov. Je to jakoby kazda zeme ve ktere jsme zili, v nas zanechala nezmazatelnou stopu. Jeji kultura, lide a nas prozity cas se nam vepsali tak hluboko do naseho srdce, ze se tam budeme chtit porad vracet. A tohle se me ted stalo s Nigerii. Zeme, ktera me nejvice naucila a ktera me dala nejvice lekci do zivota. Zivot tak drsny, ze jsem si myslela, ze me nikdy nebude chybet. A najednou pokladam mezi Aniccine veci darky pro nase zamestnance a citim, jak se na ne tesim. Citim, jak me chybi ty obycejne, usmevy vsech tech lidi tam. Citim, ze me chybi barevnost Afriky v podobe jejich nadhernych satu. Citim, ze me chybi nase ulice, nas byt, moje africke obrazy v obyvaku, vune cerstveho manga a ananasu, nasi psi Astro a Rino, vlny oceanu a salajici slunce.
Tentokrate uz tam neletim s naivni predstavou hladovych cernousku a prehodnych lidi, tentokrate uz vim, co me tam ceka a presto se tesim. Proc? Ja proste nevim, opravdu nevim. Ta zeme ma svuj charakter, tam poznate sami sebe a jaka sila je ve vas samotnych. Kdyz jsem si nedavno psala se svoji kamaradkou Hankou, ktera projela zapadni Afriku stopem a z Prahy se tak dostala az do Lagosu, a ktera je momentalne v jihovychodni Asii v Thajsku, zeptala jsem se ji co ji dalo vice, zda jihovychodni Asie nebo zapadni Afrika a ona odpovedela jednoznacne Afrika. Proc? Pro silu toho kontinentu, ktery se neda popsat se tam budeme vracet a vracet.

Takze za dva mesice TADY ;)

čtvrtek 28. října 2010

Lvi v ulicich a chystame a rosteme

Vcera, kdyz jsem oblekala Anicku na prochazku, priritila se k nam cela nervozni Rogerova maminka a pry nikam nesmime. Pry v ulicich behaji LVI. "Lvi?" zacala jsem se smat. "A co by tu tak delali?" ptala jsem se ji s tim, ze lva jsem nevidela ani v jedine ubohe zoologicke zahrade, ktera v Libanonu je. A bylo me vysvetleno, ze pry si nejaky bohac z Miziary privezl lvy z Afriky na svou soukromou zahradu a vcera mu oba dva utekli a toulaji se nekde kolem Miziary. A jelikoz tady je mozne uplne ale uplne vsechno, ven jsme pro jistotu nesli ;)

Minuly tyden jsem si vsimla, ze moje filipinska znama pridala na facebook fotky vanocniho stromecku. A jelikoz me prislo divne videt vanocni stromecek v rijnu, nedalo me to a zeptala jsem se ji, jestli to jsou fotky z minuleho roku nebo se uz nejakym zpusobem pripravuje na Vanoce letosni. "V nasi filipinske kulture zacina zima uz 1. zari a proto uz v tento den zdobime Vanocni stromecek" odpovedela me a ja zjistila ze filipinske domacnosti zdobi tedy vanocni dekorace uz druhy mesic. A tak jsem poprve pocitila, ze letosni Vanoce se uz blizi a s nimi i nas odlet do Afriky. Vesla jsem tedy do Aniccineho pokoje, vytahla ze skrine muj kufr, ktery po dlouhe dobe cely jeden rok lezel na miste bez toho, aby byl vlacen na letistich a zacala jsem dovnitr skladat vsechno Aniccino obleceni, ktereho jsem nakoupila na rok dopredu. A ja ktera byla v dobach presunu do cizi zeme sbalena vzdy behem par minut a ke vsemu me stacil jeden jediny kufr, ted sedim, pisu a pocitam, co vse si jeste musime sebou vzit a do kolikati kufru se nam to vleze. A protoze nam Rogeruv bratranec, pro ktereho v Nigerii pracuje, navrhl, at si vsechny potrebne veci posleme radeji ted, protoze pres Vanoce vetsinou nebyva v letadlech zbytecneho mista, ceka nas prvni kufr na odlet do teplych kraju, kde lvi nebehaji po ulicich i kdyz tam by na to meli aspon trosicku narok ;)

A Anna Maria? Ta nam roste jako z vody. Z leziho a spiciho miminka, ktere poradne nevnimalo svet se stalo prvne miminko pozorovaci :



zanedlouho pote miminko smejici se



a momentalne jsme u miminka zvatlajiciho

úterý 19. října 2010

Mlcim a jsem stastna

Mam za sebou skoro rok v Libanonu. Mam za sebou desitky navstev, kdy se nicnedelajici, nudici se zeny v domacnosti bavi o vsem moznem a spise nemoznem v prostredi prosycenem drahymi parfemy, ladne usrkavajice kaficka z malickych salku s podsalky a decentne ukusujicich cerstvy croissant, davajicich si preveliky pozor, aby jim vetsi sousto nesmazalo rtenku od Diora. Nohy vkusne prehozene jedna pres druhou s boty na podpatcich co nejvetsich. Co na tom, ze takove boty nejsou pohodlne na denodenni noseni, ale nohy v nich preci vypadaji pekne. A znackova kabelka, ktera musi barevne ladit k tem botum. Mam za sebou nekolik vecirku, kdy lonska kolekce satu je uz davno zastarala a ta nejmodernejsi je v cene nekolika stovek dolaru. Do loken upravene dlouhe vlasy, nalepene rasy a nejsilnejsi vrstvy make-upu pod kterymi nenapadne zkoumate ci tvar to vubec je, aby jste si nedovolili nepozdravit nejdulezitejsi (nejbohatsi) lidi z vesnice. Letme polibeni na tvar, aby se nerozmazala ta spolecenska, barevna maska na tvari, prekontrolovani jestli vypadam lepe nez ta druha v tech nemoznych satech, odevzdani drahych darku v podobe zlata a muze zacit ukazkova – chtejici se ukazat? – hostina. Mam za sebou vyslechnutych nekolik rozhovoru o tom, kdo si koupil nejnovejsi model Mercedesa, ci deti studuji na nejprestiznejsi skole, kdo byl na nejluxusnejsi dovolene a kdo koho nepozdravil, protoze mu za pozdrav nestal.

A ja mlcim. Mlcim, protoze tenhle svet je tak vzdalen svetu memu. Mlcim, protoze nevim jaky je posledni model Mercedesu, mlcim protoze neznam barevnou skalu rtenek od Diora, mlcim, protoze nejezdim na luxusni dovolene, mlcim protoze nemam saty v hodnote stovek dolaru, mlcim protoze kdybych se zeptala na to co zajima me, mlceli by zase vsichni ostatni.

Mlcim a jsem stastna. Jsem stastna za me prvni vykourene cigaro, za opijeni se z broskvove vodky – dodnes ji nemuzu ani citit;), za sve prusery na skole, za pres 300 omluvenych hodin za skolou mym vlastnorucne vyrobenym lekarskym razitkem ;), jsem stastna za sve exlasky, a taky za to ze jsem se sebrala a odjela sama do zahranici poznavat svet, jsem stastna, ze za mnou nestali rodice a necpali me dolary do kapes, ale rekli me jestli chci penize, tak at si jdu vydelat. Mlcim a jsem stastna. Protoze, kdo by tady pochopil, jak jsem o vikendech pri skole pracovala v tiskarne a 8 hodin skladala papir do masin. Kdo by tady pochopil, ze jsem se v Nemecku a ve Spanelsku starala o cizi decka za smesne kapesne a moznost studovat cizi jazyk. Kdo by pochopil, ze nedavam Rogerovi na vyroci drahe manzetove knoflicky, ale napisu mu basen nebo si udelame piknik v horach a zkousime, kdo prekrici jeden druheho. Jsem stastna, ze jsem mela moznost se v zivote ztratit a znovu se nalezt, bez cizi pomoci, bez cizich penez a cizich rad a taky ze nas s Rogerem dal dohromady osud a ne rodina, a taky za to, ze me vira nebyla slepe vstepovana ve skolach, ale ze jsem si svou cestu k Bohu nasla sama. Jsem stastna za to, ze jsem kolikrat spadla v zivote na hubu a znovu se postavila na nohy a sla dal a dosla az sem, kde jsem ted. A taky za vse zle I dobre, protoze jenom tak jsem si mohla uvedomit, ze neni v zivote zleho a dobreho, ale jenom nas vnitrni pohled na svet, ktery veci cini zle I dobre.

A ted uz jdu spat, protoze zitra rano jsem pozvana na snidani. A bude se mluvit o posledni svatbe, ktera byla minuly vikend. A taky o tom kdo mel nejkrasnejsi saty, a nejskaredejsi saty a nejdrassi saty a a a a… A ja budu mlcet a budu stastna. Protoze az prijede Roger a pojedeme do hor, tak tentokrat ho urcite prekricim ;)

středa 13. října 2010

Svoboda cestovani

Jeste si coby dite pamatuju doby, kdy v nasi male vesnicce hned za zeleznicni trati stal plot s ostnatym dratem. "Tam je Rakousko" rikavali jsme si tajemne a divali se do dalek na zelena pole. Tam nesmite, jako by nam rikal pohled na podel plotu prochazejici se vojaky se psy. A taky ze jsme tam nesmeli. V te dobe jsem byla jeste dost mala na to, abych vnimala politickou situaci, ale uz jsem byla dost velka na to, abych se ptala PROC tam nesmim, PROC jsou tam vojaci a PROC je tam sakra ten ostnaty drat. Kdyz jel tatka od prace poprve do Nemecka, toho vychodniho samozdrejme, - do zapadniho odjela jedna rodina z vesnice a nekolik roku se o nich potajmu mluvilo - merila nam mamka chodidla spilkou, aby nam dovezl boty, co se u nas sehnat nedali. Byli modre s bezovym textilem. Vsichni me je zavideli. Stejne jako ten miniaturni vysavac a detsky sici stroj, co me privezl. Tyhle veci byli preci z TOHO Nemecka. Z vychodniho. To zapadni lezelo za tim ostnatym dratem.

A do jakesi Francie se zase tehda posilali sneci. Ano ti sneci co jich byly plne lesy a po desti vzdy vylezali. A my jsme je chodili za par kacek za kilo sbirat s plechovou odmerkou v ruce. Snecek propadl vyrezanym koleckem - zustal zivy v lese, snecek nepropadl - snedl se ve Francii. "Paneboze jak tam muzou jist sneky. Ty hnusne, hnede, slizke sneky. Ti francouzi musi byt divni" rikali jsme si brazdici mokrou travu v gumacich a premyslejicich, co si za usetrene penize koupime. Doma se pak kybl se sneky prikryl sitkou, aby nevylezli ven a pritom mohli dychat. A druhy den se pak odvezli do obecni sberny, zkontrolovali se jestli tou plechovou odmerkou opravdu nepropadavaji, zvazili se a poslali se na jejich cestu posledni. Brzo pak koncili na talirich. Na talirich v te divne Francii, kde pojidaji slizke sneky. V te Francii za ostnatym dratem.

Kdyz za par let zvonily klice revoluci na Vaclavskem namesti, ty same zelene vojenske uniformy co hlidali hranice o neco pozdeji zacali rolovat ostnaty drat. A najednou jsme videli ty rakouska pole daleko jasneji, najednou nemeli mrizky ze ctverecku plotu. Najednou tam byl vetrolam tahnouci se az kamsi do dali, ktery jsme predtim nevideli, protoze nas pohled musel koncit na zeleznicnich kolejich, za nema uz bylo Zakazano. A najednou uz tam nebyl plot. A uz tam nebyli vojaci se psy. A uz tam nebyl ostnaty drat.

Mikulov se stal statnim prechodem. Prechodem do jineho sveta. Vsechno tam maji lepsi, krasne domy, obchody plne zbozi. Kofilu, Milenu a Kastany jsme vymenili za Milku. I ten nejobycejnejsi rakousky jogurt mel pry lepsi chut nez nas Termix nebo Lakrumak. Samozdrejme ze nemel. Ale lidem se to tehda tak zdalo. Tou chuti byla totiz svoboda. A dostali jsme cestovni pasy. A zachvatila nas cestovni horecka. Cesi se stali jednim s nejvice cestujicich narodu. Chteli jsme videt, poznat, navstivit a pochopit. Nemecko uz pro nas nebyli jen kvalitni boty a Francie pro nas uz nebyli jen sneci, zanechavajici za sebou stribrne vlakno slizu na kyblu ve kterem koncili.

Jsem rada, ze jsem tuhle dobu zazila coby dite. Nostalgie rady na banany, kdy nam babicka vzdy to jedine povolene kilo koupila a pak nas nenapadne posilala jeste jednou, co kdyby se prodavacky spletly a prodali nam jeste kilo navic toho exotickeho ovoce, ktere pro nas bylo symbolem vanoc. Nostalgie doby lampionovych pruvodu, kdy holcicky opatrovavaly krasny barevny lampion, aby nam neshorel a kluci naopak soutezili, komu ten papir chytne driv. Nostalgie prvomajovych pruvodu a modrych mavatek s obrazkem bile holubicky. Nostalgie Jiskricek a Pionyru s modrou uniformou a cervenym satkem. Co z toho, ze na tech srazich porad mluvili jacisi duleziti pani o jakemsi Leninovi, Sovetskem svazu a zlych kapitalistech. Co z toho, ze jsme misto skolnich vyletu do zahranici, jak je tomu dnes, chodili na vylet do kasaren. Podivat se jak to vypada uvnitr tanku bylo pro deti preci taky tak zajimave. A tech vlcaku co tam meli. Co z toho ze jsme nemohli za ostnaty drat, vzdyt chodici panenky, blikajici plastove samopaly, matriosky a obycejnou vodou vymalovavajicise omalovanky z Ruska meli pro deti sve kouzlo. A ten plastovy kuchar na baterky, co po zapnuti hazel porad dokola na panvicce smazicim se plastovym vajickem, ten byl preci lepsi nez boty z Nemecka. I kdyz urcite nebyl lepsi nez ten miniaturni vysavac a detsky sici stroj. Tohle byl nas detsky svet a nekde v pozadi byli ti duleziti mluvici pani.

Jsem rada, ze na tuhle dobu meho detstvi muzu vzpominat s takovou nostalgii, ale jsem jeste radsi, ze az jednou budu stara tak nebudu vzpominat na svuj zivot za ostnatym dratem. Protoze to uz bych nevzpominala na ty chodici panenky, lampiony, bile holubice nebo pionyrske sliby. To uz bych bohuzel vzpominala na ty dulezite pany mluvici o Leninovi, Sovetskem svazu a zlych kapitalistech. A na ty bych vzpominala velice nerada. Vzdycky jsem byla silna osobnost - nasi by to nazvali urcite jinak ;), vzdycky jsem si delala co jsem chtela. Rodice me neodporovali, kdyz jsem rekla ze jedu pracovat do Nemecka a pote do Spanelska. Oni me ani neodporovali, kdyz jsem rekla, ze si beru cizince a stehujeme se na Blizky vychod a taky mlceli, kdyz jsme se stehovali do Afriky. Oni totiz vedeli, ze si stejne udelam, co budu chtit ja. Oni mlceli a ja jsem ji za to nesmirne vdecna, protoze jsem poznala veci, ktere bych jinak nepoznala. Cestovani se tak stalo mou soucasti. Ale co bych delala, kdybych zila za ostnatym dratem? Dokazala bych mlcet ja? Dokazala bych se na nej porad divat jen z vesnickeho nadrazi? Nebo by me ovladla touha prekrocit tyhle hranice a podivat se co je v zemi Zakazane? Tezko rict a ja jsem dnes nesmirne stastna, ze tuhle otazku resit nemusim.

Je to par dnu co jsem vyzvedla Anicce jeji prvni pas. Ve dvou a pul mesicich muze moje dcera cestovat do zemi o kterych si generace nasich prarodicu a do jiste doby i rodicu mohli nechat jen zdat. Ano jedna zeme nam sice bude zakazana naporad. Tou zemi je Izrael. Nikdy se nepodivame do mist, kde se soustredi tri nejdulezitejsi nabozenstvi sveta. Libanon je bohuzel stale s Izraelem ve valce. Tam dole na jihu jsou vojaci, misto zelenych uniforem vsak maji modre prilby a hlidaji hranice, a ty hranice maji ostnaty drat. My jsme byli taky ve valce, ve Studene valce. Ale preci je tu jeden rozdil. Libanonci muzou vlastnit pas. Libanonci muzou cestovat. Muzou se svobodne rozhodnout kde chteji zit. A my dnes v CR uz taky. Jsme svobodni!! A treba se zase Anicka jednou docka toho, ze tihle vojaci v modrych prilbach budou jednou rolovat ostnaty drat mezi Izraelem a Libanonem. Kez by. Protoze jenom poznani toho zakazaneho vede k jeho pochopeni. Prala bych ji to. Prala bych to Blizkemu vychodu a prala bych to svetu. Byl ty to zase jeden malicky krucek k miru, tak jako pred 20 lety u nas.


Anna Maria a jeji pas

pátek 8. října 2010

Kdy se vratime do Afriky?

Roger bohuzel musel do Nigerie odletet kvuli praci drive nez bylo v planu, takze jsme nestihli vyridit spoustu veci a mezi tou byla i ceska narodnost pro Annu Marii. Na ambasadu se musime dostavit oba dva osobne, aby jsme podepsali, ze si neprejeme aby Anicka mela prijmeni s koncovkou –ova, (jako by o to Roger jako cizinec stal ;) takze kvuli tomuto jedinemu papiru musime cekat az se z Nigerie opet vrati. Nicmene jsme ji uz zaregistrovali v Libanonu, takze prozatim ma jen narodnost libanonskou, ke ktere se pozdeji prida take narodnost ceska. Tento tyden nas ceka vyrizeni pasu pro Anicku. V Libanonu vam dite bud zapisi do pasu vaseho nebo muzete diteti udelat pas vlastni. Jelikoz ja libanonsky pas prozatim nevlastnim a do meho ceskeho pasu me ji zapsat nemuzou, bude mit Anna Maria tento tyden svuj prvni cestovni doklad.

Taky jsme stale premysleli, kdy odletet za Rogerem do Nigerie. Puvodne jsme meli v planu letet co nejdrive, ale jeste tu mame nejake vyrizovani, tak nevime na jak dlouho se to vsechno protahne. Navic jeste musime Anicku pokrtit, bez krtin nas rodina do Afriky nepusti, ti kdo cetli muj prizpevek “Pro jistotu” pochopi ;) Dalsi veci je ockovani, ktere ted mala absolvuje. V Libanonu se neockuje TBC v porodnici, takze se muze zacit drive s hexavakcinou. Navic se zde ockuji i rotaviry, ktere jsou v CR nepovinne. Ockuje se podle francouzskeho ockovaciho kalendare, protoze Libanon byl drive francouzskou kolonii a dodnes je na Francii velice upnuty v mnoha smerech. Aniccino ockovani by melo koncit nekdy kolem Vanoc, takze jsme se rozhodli s Rogerem ze jeste chvilicku pockame, vyridime co je potrebne, udelame krtiny, ukoncime ockovani, oslavime prvni Vanoce v nasem byte a prvni Vanoce ve trech a do Nigerie se vsichni vratime az po Novem roku. Anicka uz tak bude alespon poradne vetsi a bude mit silnejsi imunitni system.

Na jednu stranu rok od sebe nebyl zrovna jednoduchy a uz by jsme chteli byt konecne spolu, ale na druhou stranu se snazime brat danou situaci pozitivne. Totiz kazda, I ta tezka situace, nas nekam posune. A proto jsem rada, ze jsem mela tu moznost stravit rok v Libanonu sama. Pronikla jsem daleko vice do arabstiny, jsem ji konecne schopna v rozhovorech porozumet, jsem schopna i jednoduche komunikace, i kdyz rikam muzum jako zenam a zenam jako muzum ;) Take jsme se hodne sblizili s celou Rogerovou rodinou a lidma z vesnice, protoze spoustu z nich jsem porad jeste neznala. A Roger tak ma mezitim v Nigerii cas na rozjeti noveho projektu, do ktereho se ted firma jeho bratrance pustila, a to je cisteni odpadnich vod.


A do vanoc to jeste takhle vydrzime ;)
foto z webkamery ;)

úterý 28. září 2010

A budeme grilovat!

“Chci letet do Ceska” napsal me uz po kolikate Roger na skype. A ja mu zase uz po nekolikate odepisovala, ze asi zapomel, ze se nam narodila Anicka a ze na Vanoce bude v Cesku mrznout a ja si tam netroufam letet s tak malym miminkem ze zeme, kde je podstatne tepleji a kde teplota pod nulou je vyjimkou. “Ale doma v baraku je preci teplo” snazil se me zvyklat. “Doma to jo, ale co ta cesta z letiste?” oponovala jsem mu. “Copak ty si nevzpominas, ze kdyz letime my z Libanonu na Vanoce do Ceska nez dojedeme z Prahy do Mikulova uz mas rymu?” smala jsem se mu. “No jo no, mas pravdu” uzaviral Roger konverzaci a jakoby behem dalsich par dni na nas rozhovor zapomel a me na skype opet zasvitilo “Chci letet do Ceska.”

Az kdyz jsem asi pred 14 dny zapla skype, nevyspana z nocniho krmeni, jednim okem smirujici polospici Anicku a druhym okem matne preletici zpravu na skype a zahlidla jsem posledni “do Ceska” neudrzela jsem se a napsala jsem mu “Nikam se neleti, na Vanoce budeme v Libanonu, v Cesku je zima a uz se me na to neptej.” “Neptej? ja se te na nic neptam, cti prece poradne JA LETIM DO CESKA!!!!” odepsal okamzite Roger. “TY letis do Ceska? Sam? A co tam budes delat?” nedala me zvedavost. “Budu tam o vikendu grilovat s vasima” zablikalo a ja si myslela, ze si dela srandu. “Tak dobrou chut” uzavrela jsem to ve stejnem tonu a odesla s Anickou na prochazku.

“Uz mam letenky” stalo v bilem okynku napsano, kdyz jsme se vratily. “Letenky? Jake letenky?” nechapala jsem. On to snad mysli vazne. Ale co by delal v Cesku, rikala jsem si, ponevadz me bylo jasne, ze o nejake dovolene nemuze byt ani rec, jelikoz se ted Roger teprve vratil z Libanonu. “No ty letenky do Ceska” objevilo se znovu. “Ty to myslis vazne? Ty opravdu letis do Ceska k nasim?” divila jsem se. “Vsak uz jsem ti to rano preci psal, ne? Musim na tyden do Mnichova na vystaviste, tak to vezmu pres Cesko. V patek letim z Nigerie v sobotu jsem ve Vidni a v nedeli odletam do Mnichova” chlubil se Roger. “Jezis a to se ti jako na ten jeden necely den vyplati? Vzdyt tam budes jen jedinou noc!” podivovala jsem se. “To vis ze vyplati. A budeme grilovat!!!”

A grilovalo se

a zatim co tatka griloval


Roger se fotil ;)
s neteri Lucinkou

s dedou v kroji, ktery se prave chystal na vystoupeni muzackeho souboru na mikulovskem vinobrani

a s babickou Anickou, po ktere ma nase mala jmeno

sobota 25. září 2010

Pro jistotu

“Koupila jsem Anne Marii nove nausnice” rika me Rogerova pribuzna, kdyz otevira kabelku a podava me malickou krabicku. “Jsou moc pekne, dekuju” usmivam se na ni a beru roztomile nausnicky velikosti spendlikove hlavicky do ruky. “Jsou modre” mrka na me “hned ji je pro jistotu nasad. ” porouci. “Ja ji je nasadim az bude trosku vetsi” odpovidam ji. “ Zatim ji necham ty co ma, prece jen je to ousko jeste malicke a ja mam strach ji je menit” vysvetluji ji. “Ne ne, hned ji je nasad. Jsou modre, proto jsem je preci koupila” neda se odbyt pribuzna a vytahuje Anicku z postylky, aby ji sundala nausnicky, ktere ji nastrelili uz v porodnici. “Modra je preci barva proti uhranuti, to vy tam u vas neznate? A jak branite mala miminka proti spatnym lidem? Copak oni se sami muzou branit? Vzdyt se jeste neumi modlit!” spusti na me pohorsene.

“Paneboze tuhle zenskou jsi vubec nemela zvat dal! Copak ty nevis, ze je znama tim, ze zila v Kuwaitu a tam se kamaradila s muslimama a ty ji naucili magii? Copak ty nevis, ze uhranula jedne pani syna a ta musela jit do mesity poprosit shejka o zruseni kletby?” mraci se na me jina znama, kdyz zaklapnou dvere za mistni pani, co vybirala penize pro charitu. “Videla malou?” pta se dal a utika smerem k postylce.”Pozehnala ji? Videlas jestli ji pozehnala?” chce vedet, zda pani udelala ve vzduchu krizek a pronesla slova Ismessalib (ve jmenu krize). “Ano pozehnala” odpovidam s usmevem a davam Anicce napit z lahve. “Teda te chutna” usmeje se , kdyz vidi jak Anicka hlta mlicko, ze malem ani nestaci dychat. “Jenom to prosimte nikomu nerikej, a pro jistotu ji nekrm pred lidma” radi me opet “a ne aby ses chlubila, ze po vcerejsim ockovani nemela zadnou reakci. Pekne vsem lidem rekni, jak plakala a mela horecku. Aby nezavideli a neuhranuli ji vis.”

“Prosimte a to takhle vsichni lide veri na uhranuti? Oni maji strach uplne ze vseho! Vzdyt to ani neni normalni ve 21. Stoleti.” vypravim Rogerovi tyhle pribehy. “Starsi generace na to veri, to vis ze jo. Vzdyt vsude po svete se mluvi o pozitivni a negativni energii, tak v Libanonu proste veri v dobro a zlo, v lasku a nenavist. Veri, ze zavistiva osoba svym pohledem muze dite, nebo kohokoliv uhranout, proto si lide treba na auta davaji pro jistotu turecky symbol modreho oka a nebo detske boticky” vysvetluje me Roger. “Ale to mas vsude po svete stejne, kazdy v neco veri, ale pro jistotu udela jeste neco navic, co kdyby totiz to byla pravda” dodava. “Myslis, ze vsichni?” ptam se.“Pamatujes na naseho kamarada Davida, ktery s nama pracoval ve Spanelsku? Pamatujes byl to zid a preci nam rikal, ze jak on tak I spousta jinych zidu se pro jistotu modli k Jezisi Kristu, totiz co kdyby byl Kristus opravdu poslednim prorokem a zide udelali chybu tim, ze ho ukrizovali. A vzpominas kdyz jsme byli v Annaye v klastere svateho Charbela kolik tam bylo muslimu? Protoze pry svaty Charbel delal zazraky i mezi libanonskyma muslimama chodi se tedy modlit k jeho rakvi a nevadi jim, ze je to krestansky svaty. A vsichni z nich si reknou pro jistotu” pripomina me Roger, jak jsem se nechapala, co na krestanskem poutnim miste delaji muslimove. No a nerikej, ze si nevzpominas na toho chlapka, co nas provazel v Lagosu v muzeu a porad vykladal, ze ty drevene vyrezavane sosky jsou povery z drivejsich casu, ze on na magii uz neveri, ze je poctivy krestan. A pamatujes jak vyvadel, kdyz jsem se jedne chtel dotknout? Ze se to nesmi, ze by se nam mohlo stat neco spatneho, at to pro jistotu nedelam, protoze ta soska je juju? No a v Libanonu zase starsi generace veri na uhranuti, vsude mas neco”dodava. “Vsude ne” opovrhuju mu. “Treba v Cesku vetsina lidi jsou ateisty, neveri na Jezise, neveri na Boha” chci Rogerovi vysvetlit situaci u nas, kdyz me skoci do reci “no neveri na Jezise a neveri na Boha, misto modliteb si zajdou za lecitelem a pro jistotu si prectou horoskop. Ze jo?” zasmeje se.

Nastrikala jsem tedy alkohol na vatu a vycistila ty dva modre kaminky velikosti spendlikove hlavicky, nasadila nausnicky Anicce do ousek a sedla si k pocitaci, abych zname poslala nase datumy narozeni, aby me mohla vypracovat numerologii. Proc? Pro jistou preci, ne?

pátek 24. září 2010

Libanonsky chleba

A kdyz uz jsme u nasi skrinky s chlebem, tak se pojdme podivat jaky chleba se v Libanonu vubec ji. Nejznamejsi je Chebiz abiot -Bily chleba. Trha se rukama a rukama se take ji. Vzdy si kousek utrhnete a pak s nim vytirate ruzne misky plnene humusem, labne (neco jako nas tvaroh), ale muzete s nim jist i grilovane maso, tradicni salat tabouleh nebo proste co vas napadne. Jidlo do nej prsty jakoby balite. Tenhle chleba nesmi chybet pri zadnem jidle. Je normalni, ze se podava i k obedu spolu s ruznymi predkrmy. Tento bily chleba se nedavno zacal vyrabet i ve zdravejsi forme tmaveho chleba.



Bily chleba cerstve upeceny



Take se do nej bali shawarma, nebo se z nej delaji vyborne sendwiche.




Dalsim typem chleba je Ka'ak. Jeho chut je spise sladci a na jeho povrchu jsou sezamova seminka. Nejzakladnejsi jsou 3 typy Ka'aku.

Silnejsi typ, ktery je mekky..




Nafouknuty typ, ktery je spise suchy a odlomuje se.




A velky typ Ka'aku, ve kterem muze byt zapeceny i syr, sunka nebo zaatar - specialni libanonske koreni.



Koupit ho muzete treba takhle na ulici ;)




Muj neojoblibenejsi je chleba Sajj

Tenky asi jako nase palacinky a je vyborny se zapecenym syrem a sunkou, zaatarem nebo labneh.



Saj se zaatarem



A Saj, ktery je ze vsech chlebu ten nejtensi, ale nejvetsi ;)




Dale existuji i jine druhy chlebu, spise specialni, delane na urcitych uzemich, ale tyhle uvedene jsou ty nejzakladnejsi, na ktere narazite vsude. A jelikoz byl drive Libanon francouzskou kolonii zachutnaly libanoncum i ruzne druhy baget, ktere koupite ve specializovanych pekarnach spolu s jinymi typy chlebu znamych v Evrope. Nejvice se ale dava prednost tradicnim chlebum.

A o koho zajima co to je tradicni koreni Zaatar : http://www.souk.cz/?p=23

* Veskere fotky jsou vygooglovane ;)

středa 22. září 2010

Mile, male prekvapeni

"V cestine? A jeste jednou jak jsi to rikal? A jak se to pise?" slysela jsem otazky Rogerova bratra chrlici do telefonu. Nedalo me to a sla jsem se zeptat (i kdyz cizi hovory se nemaji poslouchat ;) co potrebuje vedet a koho se pta. "Nic a nikoho" usmal se a ja z neho nevypacila ani slovicko a pritom me bylo jasne, ze mluvil s Rogerem, ktery byl v Africe. A protoze jsem zenska zvedava, vyzvidala jsem dal na Rogerovi na co jeho bratr potrebuje vedet neco v cestine. Delal ze o nicem nevi. A ja uz Romea podezdrivala, ze si nasel pritelkyni z me zeme a chce ji mile prekvapit a na ty nejromantictejsi slovicka je mu trapne se ptat me.

A pak me Romeo prinesl nove sklo od kuchynskych dvirek, ktere nekdo omylem rozbil ( prisaham, ze ja to nebyla ;)



pondělí 20. září 2010

Prvni tydny doma z porodnice - fotoblog

Plna lednicka Mghle, specialni desert, ktery se vari z drcene ryze a koreni pri narozeni miminka.




Roger se snazi zapojit ;)




Kazdy si chtel pochovat




Kdo si hraje nezlobi ;)




A zase chovani




Hrdy dedecek




Tati nechej me spat ;)




Konecne vsichni spolu ;)




Takhle to u nas vypadalo porad...



Pro nas to bylo vsechno hekticke a unavne a pro Annu Marii???? No prece k smichu!!!!!! ;)