úterý 11. listopadu 2014

Patalie 15


Sexy mnich reditel Aniccine skoly se stavil u tchana v obchode s nabytkem a mezi vybiranim si kresel a stolu se vyptaval na Ronzu. A ja naivka si myslela, ze se aspon zepta, jak se Anicce libi ve skole. Ale jak jsem zjistila, on asi neni mnichem, ale fararem, omlouvam se za svou nevedomost pac ja se opravdu v techto cirkevnich hodnostech nevyznam, ale vsichni mu rikaji francouzsky Pere, coz znamena otec, asi jako ceske Otec predstaveny, ne? To jsem zaslechla jen tak mimochodem, kdyz se tchyne nervovala, ze se pta po jeji dceri, vic nez po jeji vnucce, ktera jeho skolu navstevuje. Babicka se totiz certila, ze se stejne uz ozenit nemuze, pac se stal tim pere driv nez se ozenil. V libanonske maronitske cirkvi totiz farar muze byt zenaty a mit deti, ale jenom pokud se prvne ozeni a az pak na toho farare studuje. Pokud prvne vystuduje a stane se fararem jako svobodny, ozenit se uz nemuze. Jen porad nechapu, proc farari u nas v Miziare maji cerne habity s tim bilym prouzkem na krku a on ma opravdu takovy ten hnedy sat ( Anicka tomu rika, ze ma hnede saty a divi se porad, proc se chlap oblika jako baba ;) opasany hnedym provazkem v pase, jako to vidivam u mnichu. Tak tohle jeste musim zjistit.
Mezitim nam ze skoly poslali dva arabsky, samozdrejme, psane papiry. Anicka to vzdy do skolni kabele zastrci tak dokonale, ze to najdu az vecer nebo druhy den rano v nejake bocni prihradce. To pak nervuju jeste vic, pac ja arabskeho pisma analfabet nevim, co je na papire psane a pak stresuju, zda mam vubec Anicku budit jestli tam treba nahodou nepisou, ze ten den skola neni. To pak musim papir ofotit a poslat pres what’s up Rogerovi do Nigerie, kde maji o hodinu mene, a ten kdyz se do peti minut neozve, znamena to ze jeste spi a ja mu musim volat, at si vezme laskave mobil, podiva se na fotku a prelozi me to. A tak ten me chudak rozespaly prekladal, ze ten den sice skola je, ale druhy den neni diky nejakemu muslimskemu svatku a na druhem papire prej pisou, ze mame v patek tridni schuzky.
A tak jsem poprve v zivote jela na tridni schuzky sveho ditete. V Nigerii nam vzdy v pulce a na konci kazdeho semestru, takze sestkrat za skolni rok, vypsali takove male vysvedceni. Tady si nas ale volal sam pan reditel pere, radsi uz mu budu rikat jen pere, kdyz nevim co teda vlastne je, krome toho, ze je reditel.
Musela jsem poprosit tchyni, aby sla se mnou, pac jsem potrebovala misto sofera i prekladatele. Tchyne dosla vymodena jak do divadla. Botky na podpatku, silonecky, tmavou uzkou sukynku, tmave ruzove sacko a kupu perel kolem krku. Ja vedle ni v riflich a svetru jsem si pripadala jak buran, a mam pocit, ze ona se tak i na me po ocku divala. Ale co vzdyt jsou to jenom obycejne tridni schuzky, nepujdu tam jak na ples, rikala jsem si. Jenze to by jsme nesmeli byt v Libanonu, ze. Prvne k nam chtel mluvit sam pere, a protoze tam byli rodice i od deti z jinych rocniku, usadili jsme se vsichni do jednoho velkeho salu, coz me spis prislo jako atomovy ukryt. Pere si stoupl a s nim si stoupl cely sal a zacali se vsichni modlit. Vsichni teda krome me a muslimskych matek, jejichz deti take navstevuji tuhle krestanskou skolu. Jo a jeste ta zenska co sedela pres ulicku od nas se nemodlila, pac vypadala ze ji prave aplikovali botox to rtu, tak s nimi asi nemohla hybat.
Pere pak zacal mluvit tak rychle, ze jsem mu nerozumela vubec nic a kdyz tchyne videla, ze vytahuju mobil ( ja si ho chtela nahrat, at me to pak Roger prelozi ;) usoudila, ze se nudim, pac mu nerozumim a zacala prekladat tak nahlas, ze jsme rusily snad deset rad pred nama a deset za nama. Pani s loknama na hlave a haleneckou s trpitkama jakoby sedela v Narodnim divadle a ne mistni skole se po nas divala pohorsene, jenze tchyni to nedoslo a myslela si ze se pani diva zvedave, tak jeste zvysila hlas, aby vsichni videli, ze mluvi anglicky a ze ja jsem cizinka. Strcila jsem si telefon zpatky do kabelky, ze tohle si teda nahravat nebudu a poprosila tchyni, ze me to vsechno prelozi az pere zkonci svoji rec.
Po velkem potlesku jsme se rozesli k ucitelkam. Anicka nema zadnou tridni ucitelku, ale na kazdy jazyk jinou, plus jak jsem zjistila jeste i jinou ucitelku na vytvarnou vychovu. Ucitelky staly na chodbe u malych stolecku a u kazdeho stolecku houf lidi. Zamirila jsem si to prvne k pani ucitelce francouzstiny, vystala dulek na miste, abych se dozvedela, ze Anicka je klidne, hodne a chytre dite, ktere se rado deli a ucastni veskerych aktivit a ja porad opakovala Anna Maria Saadeh, jakoze jestli to mluvime o tom samem diteti, a kdyz ucitelka kyvala, ze ano, ze preci vi o kom mluvi, zacala jsem nasavat vzduch jestli nesmrdi chlastem jak Zeman u klenotu.  Nesmrdela diky bohu.
U druhe ucitelky oficialni arabstiny byl hloucek jeste vetsi. Tchyne stala vedle me a asi ji dochazela trpelivost pac loktama zacala odstrkovat lidi a vyrvavat na ucitelku, ze my se chceme zeptat jen rychle, jakoby ostatni rodice, kteri stali davno pred nama tam chteli vyptavanim stravit hodiny. Pani ucitelka pochvalila Anicku, ze dobre zajela do arabstiny, ale ze pry kdyz ucitelce nekdy nerozumi, tak si tak sama pro sebe zacne zpivat Skakal pes pres oves (tak krasne cesky to ta ucitelka rekla) prej kdyz oni maji svoji tajnou rec, tak jakoze ona taky neco ma. A tak lita prej o prestavkach se spoluzakama po chodbach a cela KG2B rve na celou skolu Skakal pes pres oves. Ucitela navrhla, zda by to Anicka mohla zazpivat pred vsema rodicema na skolnich oslavach Dni nezavislosti, ze cesky tam jeste nikdy nikdo nezpival, coz jsem okamzite zatrhla s tim, ze ona se bude urcite pred tolika lidma stydet. Pravym duvodem, ale bylo to, ze Anicka to spatne cesky vyslovuje a tak zpiva Skakal pes pres oves, NA zelenou HOLKU!!!! A den nezavislosti je take dnem armady, a co kdyz tam zrovna nahodou bude sedet nejaka zelena holka, ktera by tomu rozumela, ze. Ale to jsem pani ucitelce rict nemohla, pac jsme preci jen v krestanske skole a kdyby vedela ze tam Anicka na chodbach s celou tridou jeci, ze pes skakal v ovsi po zelene holce, tak ji asi do smichu moc nebude.
Treti ucitelka anglictiny a matematiky me se smichem privitala s otazkou, co nam dnes tatinek uvaril k obedu. Zustala jsem nechapave hledet a ona se jala do vysvetlovani, ze kdyz ucila deti pismeno A davala jim za priklad A jako Apron( zastera) a k tomu jim vysvetlovala, ze Apron si na sebe maminka oblika, kdyz vari. Anicka na celou tridu prej razantne prohlasila, ze u nas nevari maminka, ale tatinek. Radsi jsem teda nerekla, ze tatinka mame v Africe, at na me nezavola socialku, ze ted diteti nema kdo varit a rychle jsem se za pohledu jinych matek, kdo ze je to ta nevarici cizinka, rozloucila a za pani ucitelkou vytvarky jsem uz radsi ani nesla. A do pristiho roku do Dne nezavislosti slibuju, ze Anicku naucim spravne vyslovovat Skakal pes pres oves, pres zelenou louku a ne na zelenou holku, at v libanonske skole muze zaznit nase krasna cestina.






čtvrtek 6. listopadu 2014

Patalie 14


Prave jsem dojidala posledni sousto vecere na kterou jsme byly s Ronzou pozvane, kdyz me zacal v kabelce vyzvanet telefon. To je urcite Roger, pac kdo jiny by volal o pul desate vecer, rikala jsem si a utikala pro telefon.
“ Ta padesatidolarova bankovka je falesna” vybafl na me na druhem konci telefonu muzsky hlas a ve me by se krve nedorezal.
“Falesna? Paneboze jak jako falesna? Vzdyt ja ji dostala z banky?” a moje velice bujna fantazie uz pracovala na vsechny obratky. Falesna bankovka, policajti, vyslech, prohlidka baraku, cizinka, spion, litalo me vsechno hlavou a uz jsem se videla nekde v nejakem mistnim spinavem kriminale.
Volal me Michael, ktery me pred tydnen prisel opravit a nainstalovat internet a ktery pry bankovkou, kterou jsem mu za praci zaplatila zase zaplatil jinde a ona mu byla vracena s tim, ze neni prava. Pry se to v Libanonu stava docela casto, ale me se to jeste nikdy nestalo. Michael dal pry bankovku komusi na prezkoumani a jestlize pry se zjisti, ze je opravdu falesna, tak mu ji musim vymenit za jinou.
Odkyvala jsem vse jak houpaci osel, neveda jak si v takovem pripade vubec pocinat.
“Pockej, ale ja ji mam z banky” rozvzpomela jsem se. V bance si totiz muzete vybrat bud libanonske libry nebo dolary, kterymi se da v Libanonu taky platit. Pri vyberu penez jsou tam vase bankovky dolaru okopirovany na papir a ke kazde je napsano jeji cislo v pripade prave jejich zfalsovani, ke kteremu pry docela casto dochazi. A banku by snad, ale nemeli opoustet zfalsovane penize, ne? Ptala jsem se Michaela, ktery na druhem konci do te doby porad opakoval, jak ta bankovka je stoprocentne ode me a jak mu musim dat novou.
“Z banky?” zeptal se a na druhe strane telefonu bylo ticho.
“No vis tam mezi tu kupu penez pry taky michaji falesne bankovky a rozdavaji to lidem” vykladal me, jak jsem prisla k falesne bankovce a me na tom neco nehralo.
Dalsi tyden se neozval, ale ozvala jsem se ja. Internet, ktery me opravil ta mala, cerna krabicka nejede, nevydava signal, tak at se na to prijede podivat, volala jsem mu. Michael si modem odvezl s tim, ze me to opravi a vecer pak volal, ze oprava bude stat tolik a tolik, coz zase ja odmitla s tim, ze tentokrat mu za opravu platit nebudu, ze nejsem ochotna platit porad dokola za opravu stareho modemu na internet, ze si za tu cenu radsi koupim modem novy.
“No vidis a to jsem ti chtel prave rict” zareagoval okamzite.
“Samozdrejme ze si muzes koupit novy modem, ale vis my tu v Libanonu nemame zaruky a my nevime zda ten novy modem bude vubec fungovat, ze” vysvetloval me s tim, ze jaky je tu problem v nekterych castech Libanonu se signalem a jaky problem je nove zakoupene, nefunkcni zbozi vratit zpet do obchodu. A okamzite me nabidl, ze me muze prodat pouzity modem od kamarada, ktery odcestoval do Afriky tudiz ho uz nepotrebuje a cena, kterou si za nej rekl, daleko prevysovala cenu modemu noveho. Nevedel totiz, ze ja si za tu dobu uz zjistila jak se veci a ceny maji. Zeptala jsem se jeste na falesnou bankovku, a ejhle nakonec pry nebyla ode me. A tak jsem prekvapenemu Michaelovi podekovala, ze stary modem od kamarada kupovat nebudu, ze by zase po dvou tydnech potreboval urcite opravit a ze ja vlastne chudak nemam ani cim platit, kdyz me banka dava falesne penize. Pac to, ze jsem sice cizinka a nevim jak funguje mistni internet a jake jsou ceny a nabidky v obchodech, neznamena jeste, ze jsem blba cizinka, a nemuzu si to zjistit.
A tak jsem si tady zakoupila jakousi cinskou, prenosnou krabicku, ktera je malicka asi jen jako telefon a ktera me stala jen tretinu ceny, nez jakou bych dala Michaelovi za stary pouzity modem a internet funguje jak vysity. Neni na to nekdy neverit “profesionalum” a veci si overit sama. A tak jsem se ja chytra devcica z Moravy poplacala po rameni a za usetrene penize, ktere bych dala za stary modem, nejakemu vycuranemu chytrakovi jsem si jeste k mojemu, novemu internetu koupila botky na zimu.






úterý 4. listopadu 2014

Patalie 13


Po mesici skolni dochazky se uz Anicka zacala tak nejak se svou novou skolou smirovat a szivat. Rano prestala pofnukavat, ze chce zpet do Nigerie do jejiho Pink and Blue, kam chodila od svych dvou a pul let. Prestala se vztekat, ze ty dlouhe kalhoty, tricko s dlouhym rukavem a svetr nechce, protoze tohle obleceni v Nigerii nikdy nenosila. No jasne jenze tam je teplota tak nejak porad kolem 30 stupnu a nam tu rano ukazuje teplomer uz kolem 15.  Prestala dokola drmolit jmena svych oblibenych kamaradu ve sve tride v Lagosu a vyptavat se me kde je ted Babu, kde Kene a kde Aisha a zacala k nim pridavat typicky libanonska jmena svych novych spoluzaku odtud. A naopak me se smichem vypravela, ze kdyz ve skolce v Lagosu nekdo plakal vzdy se nasla nejaka ucitelka nebo pomocnice, co deti objimala a konejsila a tady pry ucitelka jen zavola “A bude tu ticho! A sednout!” Jenze v jeji skolce v Lagosu bylo v kazde tride jen patnact deti a na ty jedna ucitelka a dve pomocnice, kdezto tady je deti ve tride pres petadvacet a ucitelka jen jedna, ktera se jeste na kazdy predmet meni. Skola je tady od tech ctyr let asi jako prvni trida v Ceske republice. Deti sedi v lavicich, maji 45 minutove vyucovani, pisi abecedu, pocitaji, uci se nove jazyky, o prestavce se samy couraji po chodbach, samy chodi na zachod, vetsina z nich sama jezdi do skoly skolnim autobusem. A protoze se ve skole nevari a vyucovani maji vsichni od tech triletych az po maturanty od pul osme do pul treti tak si nektere deti chodi i samy kupovat svacinky do skolni kantyny.  A tak dosla i Anicka jednoho dne s prosikem jestli bych ji taky nemohla dat nejake drobne, ze si spoluzaci chodi kupovat dzus a ona by si tak moooc prala, aby si mohla jit koupit ten dzus s nema. Prvne jsem byla proti, protoze svacinky ji davam dve a protoze jsem byla za vyber jidla, ktere si nosila v predchozi skolce v Nigerii porad davana za priklad ostatnim matkam, jsem na jeji svacinky patricne hrda. Ja si totiz myslim, ze bramburky, cokolady, bombony a jine takove blbosti , co nektere maminky davaly svym detem, do skoly jako svacina nepatri. Ale kdyz Anicka porad tak prosila, ze jenom jeden ananasovy dzus, tak jsem si rikala, ze kdyz me tak dobre ji ty chlebiky se syrem, jogurty, mrkvicku, okurky a jine ovoce a do ted to zapijela jen vodou, ze ji ty penize na ten dzus dam. Ono totiz neslo o ani tak ten dzus, jako o to, ze celou tu dlouhou chodbu vedouci ke kantyne pujde s tema spoluzakama a pak si tam vsichni spolecne koupi a vypiji ten dzus. Jenze jsem nevedela kolik takovy dzus stoji a supla jsem Anicce do tasky 1 000  libanonskych liber, coz tedy sice zni jako obrovske cislo, ale v prepoctu je to asi jen 15 korun ceskych.
Anicka se ten den vratila ze skoly a oci ji zarili stestim. V ruce si drzela dzus ze ktereho vzdy pomalicku usrkla stavy a cela stastna me vypravela jak pani prodavacku arabsky poprosila a zase ji arabsky podekovala. Byla jsem rada, za to jeji malicke stesti, ale jen do te doby, nez jsem otevrela skolni tasku.
“Anicko a ty jsi nesnedla chlebik se sunkou a okurek?” vyzvidala jsem.
“A ty jsi nesnedla ani jogurt a jablicko? A co jsi tedy jedla? Snad jsi nebyla cely den hladova?” podivila jsem se uz vazneji a rychle ji rukou sahla na celo jestli neni nahodou nemocna, protoze to se jeste nikdy nestalo, ze by moje vecne hladove dite doneslo vsechno jidlo zase zpet domu.
“Hladova jsem nebyla maminko. Ja si preci nakoupila jidlo v te nasi skolni kantyne” odpovedela me bezelstne.
“Bramburky, cokoladu a tady ten dzus” strkala me zelenou krabicku s dzusem pod nos. “A ty bramburky ty byli tak palive, ze jsem je zase rychle musela zajest tou sladkou cokoladou, aby me pusa nepalila. Ale to ti byla dobrota maminko” tetelila se blahem.
Druhy den nas pak pani ucitelka ve skole poprosila, aby jsme nedavali detem tolik penez sebou do skoly, protoze si pak ve skolni kantyne kupuji blbosti a neji to, co jim doma nachystali rodice. A ja rypala nohama do koberce a sklanela hlavu jakoze neslysim, jakoze to neni mineno me, protoze o nasi karotku a hrozny se pry kolikrat prali i Aniccini byvali spoluzaci.
Anicka na me ale potom porad zkousela, ze svacinky nepotrebuje, ze ve skole maji daleko lepsi nez ty, co ji delam ja, a ze ja tak aspon usetrim cas a muzeme vstavat pozdeji. Chtela jsem na ni jit chytre a tak jsem ji tvrdila, ze zadne drobne v penezence nemam, tudiz penize do skoly nedostane. Anicka se ale zmocnila me penezenky a ze kdyz nemam male penize, at ji dam ty velke a jala se tahat stodolarovku a strkat si ji do kapsy. 
Dalsi dny si to pak trajdala do skoly bez penez a nepomohlo ji ani to, ze tahle libanonska mrkev a okurky jsou pry hnusne a nechutnaji ji.  Za par dni ji ta jeji nakupovaci manie presla a box ve kterem si nosi tu svou zeleninku zase zasel prazdnotou. Jen dnes kdyz jsem ji rano poprve uvidela v tom hnusnem, zlutem plasti, ktery si pry nikdy v zivote neoblece, jak sama prohlasovala a ktery si pritom to dnesni rano sama beze slov oblekla, aby konecne po mesici bojkotovani udelala pani ucitelce radost, tak jsem ji zase ja z moji radosti do kapsicky toho plaste strcila minci at si zajde s detma na ten jeji dzus.


pondělí 3. listopadu 2014

Patalie 12


Kdyz zacal fungovat internet, prestala zase fungovat elektrika. S elektrikou jsou tady v Libanonu porad nejake problemy. Statni elektriku mame jen nekolik hodin denne, zbytek jede na generator. Domy, ktere nemaji svuj vlastni generator jsou napojeny na nektery z nekolika generatoru, ktere jsou rozesety po cele vesnici a ktere vlastni Rogeruv stryc. Ty ale taky nejedou vecne, takze velice casto tu mame cerne hodinky. Problem je ale v tom, ze nikdy presne nevite, kdy ta cerna hodinka nastane. Velice zive si jeste vzpominam na dobu, kdy se nam narodila Anicka a my pak v noci chodili s baterkou po baraku jak zlodeji, aby jsme ji prebalili, uspali nebo prichystali lahev mlika. To jsem vzdy litala po baraku v jedne ruce Anicku a v druhe baterku, nevedice co mam odlozit drive jestli rvouci decko anebo baterku, abych si rozbalila pampersku nebo odmerila mliko. Roger to pak na chvili vyresil tim, ze me koupil na hlavu takovou celenku na ktere byla chytracky nasita baterka, takze jsem nechodila po baraku uz jako zlodej, ale jako havir a nebo spis jako blbec. Ale kdyz jednou te baterce na celence dosly baterky zrovna kdyz jsem potrebovala nalit presny pocet mililitru vody do suseneho mlika, zarvala jsem tak vzteky, ze poletim prvnim letadlem okamzite zpet do Ceska, ze i rvouci hladova Anicka okamzite zmkla a opet rychle usnula.  Prvnim letadlem do Ceska chci vzdy litat ikdyz se v zachvatech sportu rozhodnu rozhybat svuj zadek na behacim pasu a elektrika co? No prece vypne, ze. To se prej tak minule strejdovi rozbil generator a ja se tak rychle snazila neceho v tom rozbehu chytnout, abych si tak k tomu rozbitemu generatoru jeste nerozbila i vlastni hubu.
A kdyz nejde elektrika tak nefunguje ani internet. Coz na druhou stranu, ale zase neni az tak na skodu, pac kdyz nejde elektrika ve dne a venku je jeste dost svetla tak se meni moje zavislost internetova v zavislost knizni a ja tak od leta precetla uz deset knizek. V noci je to ale horsi. To pak bud musim spat a nebo kdyz zrovna nemuzu usnout tak muzu tak akorat cucet ne do zdi, ale do cernocerne tmy, pac ani ta zed pres tu cernotu nejde videt.
Ale lidska vynalezavost nezna mezi a tak jak to kdysi Roger vyresil s celenkou baterkou na hlave, tak to vcera Anicka vyresila s lampickou bez elektriky.
Nas mistni zeleninar Mustafa se totiz prave vratil z Tripoli, kde se par dni krcil kdesi u kohosi ve sklepe, pac kdyz jel minuly tyden nakupovat zbozi na tripolsky trh, kde sezenete tu nejlepsi a nejlevnejsi zeleninu a ovoce, zacali mu zniceho nic nad hlavou litat kulky, ze mnou uz zminovaneho napadnuti libanonskych vojaku, ze Mustafa se svym otcem se co nejrychleji utikali schovat do prvniho baraku, ktery uvideli a tam pak nekolik dni cekali, az se situace uklidni. Mustafa se po tomto incidentu okamzite vratil zpet do sveho obchodu a kdyz jsem tam zajela s tchyni nakoupit a uvidela jsem tam nahore na polici nadherne oranzove dyne tak jsem rovnou ctyri, ty nejvetsi samozdrejme, v zachvatu podzimni tvorivosti koupila. A jelikoz byl zrovna nahodou ten den i Halloween vypizlaly jsme z nich s Anickou strasidelne ksichty a se zapalenyma svickama uvnitr postavily jako dekoraci na schody. Babicka pochvalila nasi zrucnost. Jen deda kdyz se vratil z prace brblal porad dokola, ze jsme z tech dyni meli radsi uvarit polevku. Anicka se na dedu nastvala, ze mysli jenom na jidlo a jednu z tech dyni jsme si pak odnesly dolu k nam do bytu. A kdyz potom vecer vypla elektrika a nastala cerna hodinka nemusely jsme cucet do cernocerne tmy, ale hraly jsme si stinove divadlo na protejsi zdi, pac diky svetylku z nasi dyne, tentokrat ta zed videt sla.  Jen nevim jak to budeme delat v zime, kdy bude vice tmy nez svetla, a kdyz nam ty dyne zhniji. Nastesti Anicka je uz velka holka, mliko v noci nepije a pampersky uz taky davno nemame, tak snad tu tentokrat nebudu muset litat s baterkou celenkou na hlave jak ten blbec..





neděle 2. listopadu 2014

Patalie 11


Jenze to, co jsem nevysvetlila Anicce ja, tak jak se zda bud ji to vysvetlili jeji spoluzaci, ucitele nebo primo ti vojaci, kteri to meli domu daleko a tak ze stredy do patku prespavali ve skole. Deti za nema litali, kluci si tajne sahali na zbrane, smajrapano doufam, ze nenabite, a holcicky jim posilaly vzdusne pusinky a volaly na ne, ze je miluji. V Libanonu totiz kazdy, tedy az na ty islamske radikaly, miluje armadu. Libanon ma asi teprve jen deset let armadu profesionalni. To si pamatuju docela presne, protoze do te doby byla vojenska sluzba povinna. Bydleli jsme s Rogerem tenkrat ve Spanelsku, kdyz mu zacali domu k jeho rodicum chodit vyzvy, aby nastoupil do armady. On jim zase zpetne posilal potvrzeni z university v Barcelone, kde studoval, aby ho nechali dokoncit vzdelani a nastoupit mohl az po navratu do Libanonu. Ten rok mu ale jeho otec doporucil, aby se do Libanonu na prazdniny nevracel, protoze univerzita neuniverzita mohli by jej supnout bud do armady nebo do vezeni jako desertera a kdyz uz vyplazli tolik penez za studium v zahranici at to laskave hodla dokoncit. Vojenske sluzby se ale ucastnil jeho bratr Romeo a kdyz me pozdeji vypravel jak byli jedne noci schovani v jakemsi zakopu na jihu Libanonu na hranici s Izraelem a kolem dokola zacali bouchat bomby byla jsem stastna ze diky bohu povinnou vojenskou sluzbu za rok na to zrusili a muj Roger tam nastoupit nemusel. Do armady ted za ubohy plat, ale jine vyhody jako treba bezplatne zdravotnictvi a skolstvi, nastupuji muzi vsech nabozenskych vyznani, kteri se snazi branit svou zemi proti fanatickym, zmanipulovanym radikalum, kteri zase libanonskou armadu nechteji a chteji si tvorit svuj stat se svymi priblblymi pravidly.
Anicka tedy prisla ten den ze skoly s tim, ze tihle vojaci, kteri byli u nich ve skole jsou ti hodni, a bojuji proti tem zlym lidem a ze i ona vojakum posilala vzdusne pusinky a volala na ne I love you. Doma si pak nasla jakousi plastovou repliku kveru a chodila za dedou s tim, aby ji ukazal jak se to pouziva. Stary plastovy kver byl rozbity a tak si vyhrabala z krabice svych hracek plastovou pistolku na vodu, v koupelne si ji potajmu vodou naplnila a dosla nas do obyvaku k babicce vsechny postrilet. S mokryma vlasama jsem ji za neskutecneho revu honila po byte Rogerovych rodicu s jekotem, ze ona je ta hodna a my jsme jakoze ti zli. Vlasy jsem si pak vysusila a pusku na vodu minimalne do pristiho leta zabavila.
Asi tri dny na to ti zli postrileli 11 libanonskych vojaku, krestanu i muslimu, ve meste Tripoli. To se cas od casu potyka s problemy, ale od zacatku obcanske valky v Syrii se tyhle problemy jen stupnuji. Muslimove suni, kteri jsou proti syrskemu presidentovi Assadovi a muslimove alawite, kteri zase Assada, ktery je sam alawi, podporuji se tam neustale strileji mezi sebou. A tak vzdy vypuknou nejake nepokoje, mesto se uzavre na nekolik dni a ceka se az vse prejde. Tentokrat ale nejaky priblbly iman, ktery podlehl ideologii teroristicke organizace ISIL, a nakecal v mesite zfanatizovanym sympatizantum, aby napadli libanonskou armadu a vytvorili si tak stat svuj, ktery by pozdeji propojili s Islamskym statem, ktery ISIL vytvoril jiz v Syrii a Iraku. Dav odesel z mesity jak zhypnotizovany a okamzite zacali napadat vojaky. 11 vojaku, 11 mladych kluku vetsinou kolem 25 let zemrelo, pac nejaky zakomplexovany iman chtel pocitit moc. Nekolik dni se v Tripoli strilelo, v televizi bezely zabery jak z druhe svetove valky a jelikoz mesto Tripoli je asi jen 20 km od nas smerem dolu k mori, ozyvaly se pry ozveny bomb, hlavne v noci, az sem k nam nahoru do Miziary. Nekolik teroristu, co u sebe meli cerne vlajky se symboly ISIL, ktere chteli vyvesit na dobyta mista, vojaci pozatykali a zbytek pak hledali po celem sirokem okoli. Dole ve meste Zgharta, kam vozime denne Anicku do skoly a kde ma Rogeruv otec prodejnu a vyrobnu nabytku, posilili hlidky vojaku a tak nase auto kontrolovali snad na kazdem kilometru a nad hlavou nam k tomu vsemu lital vojensky vrtulnik. A kdyz jsem odpoledne chtela postnout novy clanek na blog, zjistila jsem, ze je zablokovany i internet, to pry aby se omezilo komunikovani teroristu mezi sebou. Mezinarodni skoly v oblasti Khoura, ktera sousedi s Tripoli a ktere navstevuji prevazne deti z toho mesta zustali na tri dny zavrene, pac by se tam autobusy s detma pres to strileni stejne nemeli jak dostat.  A kdo by take riskoval az tak, ze by sve dite v ty dny vubec pustil na ulici. Az dnes se tak nejak vsechno zase vratilo do normalu. Jen tem jedenacti, mladym, mrtvym vojakum uz zivot nikdo nevrati.